Kdo má větší péro - Stuňura nebo Fujala?

Nejtrvalejší kamarádství jsou ta, která máme z dětství. Kluci tak od šesti do dvanácti let. Společné hry, lezení na stromy, honičky na kole, četníci a zloději, nekonečné rozhovory o ničem i o všem. Pak přijde puberta a gravitace vývoj dítěte začne nezadržitelně táhnout směrem k dospělosti. Samozřejmá důvěrnost a radost z objevování světa se pomalu mění, přizpůsobuje novému vnímání.

Pamatuji si přesně ten moment, kdy se dětská bezprostřednost začala nenápadně lámat. Do třídy s námi chodili dva kluci – Vlastík Stuňura a Pepa Fujala. Oba nenápadní, v míčových hrách nevynikali. Když jsme hráli fotbal, museli jsme si je rozdělit, aby byla mužstva vyrovnaná. A protože byli tak trochu outsideři, okolnosti je svedly spolu. Přátelství z nouze? Možná. Ale vznikl mezi nimi vztah, který měl v sobě něco opravdového.

Jednou po Vánocích přišel Vlastík do třídy a pyšně ukazoval nové pero, které dostal jako dárek. Bylo úplně nové, lesklé a docela velké – všichni jsme mu ho záviděli. I Venca Neubauer, který měl také pero dost velké.

Všiml jsem si, že Pepa Fujala byl ten den nějak zamlklý. Nikdy toho moc nenamluvil, spíš se potil, ale tentokrát byl ještě tišší než obvykle.

„Není ti něco, Pepo? Jsi dnes nějaký zamlklý,“ ptám se.

„Ne, nic mi není. Asi jsem něco špatného snědl ve školní jídelně.“

„Nechce se ti zvracet?“

„Ne, už je to lepší.“

A tím to skončilo.

Druhý den jsme jeli celá třída na exkurzi do masokombinátu ve Frýdku-Místku. Řidič autobusu se domlouval s třídním učitelem, děti štěbetaly a povídaly si. A tehdy Pepa Fujala vítězoslavně otevřel chlebník, kde měl připravenou svačinu, a vytáhl úplně nové, lesklé pero. „Podívejte, jaké mám nové péro! Je tak hezké, dostal jsem ho včera k narozeninám!“ volal.

Vlastík Stuňura zvážněl. Přišel blíž, podíval se na Pepovo péro a řekl: „Máš sice hezké péro, ale moje péro je přece jen o něco větší.“ A tak si ta svá péra začali kluci poměřovat. Faktem je, že oba měli péra hezká a docela velká. Ale přestože už měli druhou třídu za sebou, nemohli se za žádnou cenu shodnout, čí péro je větší.

Dohadovali se tak dlouho, až z exkurze v masokombinátu neměli vůbec nic. A myslím, že ten spor se trochu podepsal i na jejich vztahu. Každý z nich tvrdil: „Moje péro je větší než tvoje,“ ale v duchu jim klíčila pochybnost, že možná právě to druhé péro je přece jen o něco větší.

Tahle rivalita trvala, dokud se z Teplic nepřistěhoval Jirka Lipuvský. Ten měl péro ze všech největší. O tom nemohlo být sporu. Všichni, kdo ho viděli, to museli uznat. A tak se Vlastík s Pepou zase nějak dali dohromady – chyběly jim společné hry a povídání.

Jednou Vlastík řekl: „Hele, Pepo, já myslím, že to tvoje péro je přece jen o něco větší než moje.“

A Pepa odpověděl: „Ne, to ne. Já myslím, že to tvoje péro je malinko větší než moje.“

Zasmáli se. A od té doby na sebe na chodbě o přestávce vesele pokřikovali:

„Pepo, máš velké péro!“

„Vlastíku, máš velké péro!“

Okolí to někdy moc nechápalo, jen Jirka Lipuvský se tvářil lišácky. Věděl svoje.

Děti jsou děti. A dětství se nedá ničím nahradit. A když se dnes, jako starý a snad i moudrý muž, když se jako dnes trochu nudím, ohlédnu zpět, říkám si – vždyť na tom, jestli má někdo velké péro, přece vůbec nezáleží.

Nebo se snad mýlím?