Vyhlazení Jericha
Úvaha na sobotu
Co všechno máme "pod kůží", aniž bychom si to uvědomovali? A jaké příběhy formují naše vnímání světa, i když jsme je nikdy nečetli?
Současný člověk, pohlcený shonem každodenního života, si jen zřídka najde čas důkladně se seznámit se zakládajícími texty západní civilizace — přestože právě tato díla zásadním způsobem ovlivnila náš způsob myšlení o světě a stala se nedílnou součástí našeho kulturního vědomí. Někdy vědomě, častěji nevědomky. Tato díla byla a jsou čtena, adaptována, zfilmována — a tak i nadále působí na náš každodenní život prostřednictvím obrazů a příběhů, které máme, jak se říká, „pod kůží“.
Jedním z vlivných pokusů tento kánon zmapovat je souhrnná práce Harolda Blooma The Western Canon: The Books and School of the Ages (1994). Bloom v ní obhajuje myšlenku západního literárního kánonu a vymezuje 26 klíčových autorů, jejichž díla považuje za pilíře této tradice.
Vedle Homéra, Shakespeara, Goetha, Joyce a dalších jmenuje na prvním místě knihy Starého a Nového zákona. Do jaké míry nás myšlenky těchto textů ovlivnily — a stále ovlivňují — si můžeme ukázat například na příběhu dobytí Jericha z knihy Jozue.
Kniha Jozue, šestá kniha Starého zákona, představuje přechod od Mojžíšova vedení k Jozuovu vojenskému a duchovnímu vůdcovství. Jejím jádrem je vyprávění o dobývání zaslíbené země Kanaán a jejím rozdělení mezi izraelské kmeny. Připomeňme si tento příběh.
Izraelité, pod vedením Jozua, dorazili k Jerichu — prvnímu městu v zaslíbené zemi. Na Hospodinův příkaz se nepustili do přímého útoku, ale vykonali rituální obléhání. Po šest dní obcházeli město jednou denně v tichosti, zatímco kněží nesli archu úmluvy a troubili na beraní rohy. Sedmého dne město obešli sedmkrát. Po posledním obcházení Jozue vyzval lid, aby hlasitě zvolal — a v tu chvíli se hradby Jericha zřítily, jak Hospodin slíbil.
Izraelité vtrhli do města a podle božského příkazu vykonali úplné vyhlazení. Jericho bylo zasvěceno zničení — nikdo neměl být ušetřen, kromě Rachab a její rodiny, protože ukryla izraelské zvědy. Vše ostatní bylo zničeno.
„Město pak vyhubili ostřím meče, vše, co bylo v něm: muže i ženy, mladé i staré, dobytek, ovce i osly.“
— Jozue 6,21
Po vyhlazení obyvatel bylo město spáleno. Veškerý majetek — kromě zlata, stříbra, bronzu a železa — byl zničen. Cenné kovy byly uloženy do pokladnice Hospodinovy jako posvátný dar. Jericho se tak stalo symbolem božské moci, poslušnosti a zasvěcení.
„Město i vše, co je v něm, bude zasvěceno zničení kvůli Hospodinu.“
— Jozue 6,17
Tato událost je líčena jako triumf víry a poslušnosti, ale zároveň vyvolává otázky o povaze „svaté války“, rituálního násilí a teologického rámování genocidy. Činy, které jsou zde explicitně popsány, mnohé z nás zarazí. Přesto existuje nemálo současníků, kteří na podobném dění neshledávají nic až tak zarážejícího. Proč tomu tak je, pochopíme možná tehdy, když si podobné příběhy budeme znovu a znovu připomínat.