Ani Západ, ani Východ, prostě střed

Když jsem jako dítě vyrůstala v socialismu, byla jsem schopna vnímat řadu nedostatků toho systému, ale neměla tušení, jak se žije na západ od našich hranic. Vlastně ani na východ, protože tam se moc necestovalo. A když jsem měla příležitost letět na poznávací dovolenou do SSSR, všichni si klepali na čelo, proč tam jedu. Bylo to úžasné poznání a i když jsem od té doby viděla kus světa, ráda na to vzpomínám.

Když jsem jako čerstvě dospělá studovala a získávala první praxi v kapitalismu, byla jsem nadšená z možností té doby. Moje první účast ve volbách nabízela možnost velkého výběru. Inflace 90. letech mi sice značně zkomplikovala šetření na bydlení, ale ta SVOBODA stála za to odříkání.

Když jsem později jako máma dětí vnímala svět novýma očima, vnímala jsem, že všechno není dokonalé, ale jsem ráda, jaké moje děti mají a budou mít možnosti. Jenomže pochybností přibývalo. Začala jsem přemýšlet na školstvím, k čemu vlastně slouží a kam spěje. Věnovala jsem více a více pozornosti, jaké otraviny nám nabízejí supermarkety. Zdravotnictví jsme brala více a více s rezervou (máme super urgent a prenatální péči, ale to ostatní ....) a covidismus mi potvrdil, že oprávněně.

Něco je špatně. Nechci to, co bylo dříve, ale to co je teď je často ještě horší. Na obojím je něco špatně, ale obojí mělo či má své výhody. V mlze se mi rýsují obrysy udržitelné spravedlivé společnosti a jen pomalu nacházím takové, co o tom přemýšlejí do hloubky a mají nápady, doporučení, jak by to mohlo fungovat. A do těchto myšlenek zase přišel text od skromného chytrého pána RČ. V úvodu napsal

"Věčná otázka, zda je lepší individualismus nebo kolektivismus, je možná špatně položena. Pokud se vydáme cestou hledání "lepšího" systému, dopustíme se téže chyby, jaké se dopouštěly ideologie dvacátého století – absolutizace jedné pravdy na úkor komplexnosti lidské povahy."

Určitě chci pro své děti a jejich děti lepší systém, než to, co jsem zatím zažila. A jsem přesvědčena, že to je možné. Žádným kecům o udržitelném růstu už dávno nevěřím, smysl mi dává udržitelný rozvoj. A jak by měla vypadat udržitelná společnost? Pan RČ se na to dívá z pohledu myšlení východu i západu.

Nejprve popsal PARADOX RUSKÉ DUŠE:

"Ruská filosofická tradice odhaluje hlubokou pravdu o lidské povaze prostřednictvím jedinečného pohledu na napětí mezi protikladnými silami. Nikolaj Berdjajev ve svém průnikavém pozorování charakterizoval ruskou duši jako "vysoce polarizovanou", jako živoucí syntézu zdánlivých rozporů – krutosti a lidskosti, individualismu a neosobního kolektivismu, mystického hledání Boha a militantního ateismu. Tato polarita však není pouhým rysem ruské kultury, nýbrž odhalením univerzální struktury lidské existence – každý národ, každá civilizace musí čelit tomuto základnímu napětí mezi touhou po osobní svobodě a potřebou společenské soudržnosti.

Berdjajev demonstroval paradoxní vztah mezi kolektivismem a egoistickým individualismem – ukázal, jak zdánlivě protikladné síly mohou být dvě strany téže mince. Vladimir Solovjov ve své filosofii "všejednoty" hledal syntézu mezi osobní svobodou a univerzální láskou, mezi individuální tvořivostí a kosmickou harmonií."

Pak přidal téma ZÁPADNÍ PERSPEKTIVA: Od Tocquevillea k Hayekovi

"Západní myšlení přistupuje k této otázce pragmatičtěji, ale neméně hluboce. Alexis de Tocqueville rozlišoval individualismus od sobectví – individualismus viděl jako umírněné sobectví, které disponuje lidi k zájmu pouze o svůj malý okruh rodiny a přátel. Jeho genialita spočívala v rozpoznání, že demokratická rovnost může ploditi nebezpečí izolace jednotlivce od širší komunity.

Friedrich Hayek rozlišoval dva typy individualismu: jeden vedoucí ke svobodě a spontánnímu řádu, druhý k autoritářství a kontrolovaným ekonomikám. Toto rozlišení je klíčové – ne každý individualismus je osvobozující, stejně jako ne každý kolektivismus je utlačující."

Velmi se mi líbil odstavec ARCHITEKTURA SPOLEČENSKÉ ROVNOVÁHY, protože o významu rodinu jsem přesvědčená natolik, že ji mám velmi vysoko v prioritách. V činech, ne jen ve slovech a názorech. A taky se mi líbí, že tady řeší skutečnou podstatu MUŽ a ŽENA.

"V každé funkční společnosti můžeme pozorovat přirozené rozvrstvení, které odráží tuto rovnováhu. Muži tradičně reprezentovali více individualistický princip – průzkumnost, konkurenci, inovaci. Ženy zosobňovaly kolektivní princip – péči, kontinuitu, soudržnost rodiny a komunity. Toto není biologický determinismus, ale antropologické pozorování komplementárních sil, které společnost potřebuje k přežití a prosperitě.

Zde se skrývá nejzákladnější projev této rovnováhy: muž a žena – dvě individuální postavy ve společnosti – tvoří kolektiv. Právě jejich rovnováha z nich dělá rodinu, která je podstatou všeho, základním kamenem naší budoucnosti. Rodina představuje nejpřirozenější syntézu individualismu a kolektivismu – místo, kde se osobní svoboda setkává s vzájemnou odpovědností, kde individualita jednotlivce nejen koexistuje s kolektivními potřebami, ale je jimi obohacena a získává hlubší smysl.

Rodina je mikrokosmos zdravé společnosti – prostor, kde se individuální naplnění nedosahuje na úkor kolektivu, ale skrze něj. Je to přirozená škola rovnováhy, kde se učíme, že pravá svoboda není svobodou od odpovědnosti, ale svobodou k odpovědnosti za druhé.

Jedna z nejvýznamnějších pozorování lidské společnosti spočívá v rozpoznání, že v každé populaci existuje přibližně 0,5 % jedinců, kteří dokážou uvádět věci a lidi do pohybu. Pokud chceme nalézt fungující systém správy, musíme objevit klíč k identifikaci těchto výjimečných individualit. Paradox tkví v tom, že stát nelze řídit individualisticky – princip naší společnosti je demokratický, založený na kolektivním rozhodování prostřednictvím parlamentních struktur.

Zde se opět projevuje nutnost dynamické rovnováhy: hledáme individualistické jedince pro kolektivní řízení. Je to proces vytváření jakési velké společenské rodiny na úrovni státu. Když se v této struktuře etabluje rovnováha mezi individuální vizí a kolektivní odpovědností, přirozeně se dostaví hledaná prosperita a vyšší životní úroveň. Tito jedinci jsou architekty společenského řádu, kteří dokážou transformovat individuální vizi v kolektivní realitu, aniž by potlačili tvořivou sílu osobnosti nebo ignorovali potřeby celku."

Krásně napsáno. ROVNOVÁHA, to je to co nám chybí a co je to řešení pro lepší budoucnost. Pokud rovnováha není, vznikají problémy. Jaká NEBEZPEČÍ NEROVNOVÁHY, vidí pan RČ?

"Historie nás učí, že převaha kteréhokoliv principu vede k deformacím. Extrémní individualismus vytváří atomizovanou společnost, kde se rozpadají sociální vazby, mizí solidarita a každý bojuje sám proti všem. Hyperkolektivismus zas dusí kreativitu, osobní odpovědnost a inovaci, vytváří uniformitu a stagnaci.

Sovětský experiment s kolektivismem skončil ekonomickým kolapsem a duchovní prázdnotou. Současný západní hyperindividualismus plodí epidemii osamělosti, úzkosti a ztráty smyslu života. Obě krajnosti ignorují základní skutečnost: lidé jsou bytostně sociální tvorové s potřebou individuality."

Dle RČ nestačí jakákoliv rovnováha, ale DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA JAKO CESTA VPŘED

"Řešení nespočívá v kompromisu nebo v hledání zlaté střední cesty, ale v dynamické rovnováze – v schopnosti společnosti flexibilně reagovat na různé situace různým míšením individualistických a kolektivistických prvků.

V době krize potřebujeme silnější kolektivní kohezi a solidaritu. V období prosperity a stability můžeme povolit více individuální svobody a experimentování. Zdravá společnost je jako živý organizmus, který neustále vyvažuje tyto síly podle aktuálních potřeb.

Klíčové je rozpoznat a kultivovat ty 0,5 % přirozených vůdců, kteří dokážou propojit individuální vizi s kolektivní akcí. Oni jsou můstky mezi těmito zdánlivě protikladnými světy. Nejsou to pouze politici, ale také podnikatelé, umělci, vědci, duchovní učitelé – všichni, kdo dokážou inspirovat ostatní k společnému dílu."

A s velkou chutí jsem si přečetla jeho závěr, protože já věřím, že budoucnost může být a bude lepší. S nadšením pozoruji, kolik tady v Čechách, na Moravě a na Slovensku máme osobností, které se věnují šíření osvěty, otvírání očí, odmítání negativů a boji proti zlu, hledání cesty. Naší vlastní cesty.

Takže jaká dle pana RČ je NADĚJE BUDOUCNOSTI?

"Právě v této rovnováze spočívá naděje budoucnosti. Ne v ideologickém triumfu jednoho systému nad druhým, ale v moudrém orchestrování obou principů. Společnost, která dokáže využít kreativní sílu individualismu a současně udržet soudržnost kolektivismu, má nejlepší předpoklady pro dlouhodobé přežití a prosperitu.

Tato rovnováha není statická, ale dynamická. Vyžaduje neustálou pozornost, moudrost a schopnost adaptace. Je to nejnáročnější, ale také nejslibnější cesta – cesta, která respektuje jak jedinečnost každého člověka, tak jeho neodmyslitelnou příslušnost k lidskému společenství.

V době, kdy se svět zdá být rozdělen na nepřátelské tábory individualistů a kolektivistů, je tato syntéza nejen intelektuální zajímavostí, ale existenciální nutností. Budoucnost nepatří extrémům, ale těm, kdo dokážou najít a udržet tuto křehkou, ale životodárnou rovnováhu."

Také máte naději v budoucnost?

A co pro to děláte? Podělte se prosím s ostatními.

Protože cokoliv děláme, má hlubší smysl až ve chvíli, kdy je to prospěšné, užitečné nejen pro nás, ale i pro společnost. My jsme její součásti.