99 % právníků kazí pověst tomu zbytku
Právo
Rčení „99 % právníků kazí pověst tomu zbytku“ je staré právnické klišé. Jenže jako u všech klišé — právě proto přežívá, že v sobě nese kus pravdy. Právo má být oporou spravedlnosti. Ale příliš často je oporou formálních triků, kliček a sofistikovaných způsobů, jak obejít pravidla, která mají chránit společnost, nikoli vychytralé jedince. A právě v tom spočívá ten jedovatý paradox: čím víc zákonů máme, tím víc se otevírá prostor těm, kdo je dokážou ohýbat k obrazu svému.
Zatímco většina občanů chápe právo jako ochranu — právo na spravedlnost, na bezpečí, na férový proces — část právníků ho používá jako zbraň. Ne k hledání pravdy, ale k ochraně nepravdy. Ne k nápravě bezpráví, ale k zajištění beztrestnosti. A tak se setkáváme s obhajobami, které nejsou ani tak právními argumenty, jako spíš cvičením v sofistice. S žalobami, které nejsou podávány kvůli spravedlnosti, ale kvůli zastrašení. S výklady zákonů, které mají záměrně zamlžit smysl, aby nakonec právo přestalo chránit slabšího a začalo chránit toho, kdo má víc prostředků na právníky.
Moderní ekonomika vytvořila zvláštní kastu právníků — firemní bodyguardy v saku. Nechrání člověka, ale strukturu, mechanismus, zájmový systém. Jejich úkolem není hledat spravedlnost. Jejich úkolem je zajistit, aby klient mohl dělat maximum toho, co zákon ještě snese. A pokud něco nesnese? Stačí změnit výklad, nebo lépe — napsat si zákon jinak. Nejsou to padouši. Jsou jen perfektně placení mechanici právního motoru, kteří mají k dispozici celé dílny na jeho tuning.
Velký rozdíl mezi běžným občanem a korporací není v právu samotném. Je v přístupu k právníkům. Běžný občan má právníka, když už je zle. Korporace má právníky, aby se to nikdy špatným směrem ani nevyvíjelo. Tam, kde jeden člověk čte zákon jako ochranu, druhý v něm vidí mapu zranitelných míst. A místo hledání řešení hledá díry, skulinky, obezličky. Proto mají velcí hráči vždy náskok — ne kvůli spravedlnosti, ale kvůli právníkům.
A pak je tu to 1 %. Ti právníci, kteří dělají svou práci tak, jak by měla být dělaná. Pomáhají slabším, ne silným. Vysvětlují, místo aby mlžili. Staví se na stranu smyslu zákona, ne jeho zneužívání. Jenže ve veřejném prostoru je nevidíte tolik. Protože nevydělávají miliardy na optimalizacích, nevytvářejí schémata, nebalí špinavé kšefty do čistého právního jazyka. A tak platí tvrdé pravidlo mediální reality: „Lepší právníci jsou tiše, ti horší jsou vidět.“
Proto má povolání právníka tak špatný zvuk — ne kvůli právu samotnému, ale kvůli způsobu, jak ho drtivá většina umí zneužít. Spravedlnost a právo nejsou totéž. Spravedlnost je ideál, právo je nástroj. A nástroj je vždy tak čistý, jak čistí jsou ti, kdo ho používají. Pokud dnes lidé říkají, že nevěří právníkům, nevěří vlastně systému, který dovoluje právníkům vítězit místo pravdy. A to je pro společnost mnohem nebezpečnější než špatný zákon. 99 % právníků kazí pověst tomu zbytku. Ale ten zbytek ji ještě může zachránit — pokud dostane prostor, aby byl slyšet.