Kdo má nejméně krve na rukou? Pavel 248 – Vystrčil 45 000 – Konečná 0
Totalita
Když se v české politice začne mluvit o „morálních autoritách“, obvykle přichází i patos: velká slova o svobodě, lidských právech a demokracii. Jenže každý politický symbol má svou historii — a ta není vždy čistá. Stačí se podívat na to, s jakými režimy jsou jednotlivé figury české politické scény symbolicky spojeny, a čísla začnou mluvit sama.
Mezi lety 1948–1989 bylo v Československu popraveno 248 lidí z politických důvodů. Bylo to období, kdy stát skrze komunistický režim trestal odpůrce popravami, vězením a perzekucemi. Dnešní prezident Petr Pavel byl součástí tohoto systému jako voják Československé lidové armády a předseda MO KSČ. Není osobně odpovědný za politické vraždy — ale je symbolicky propojen s režimem, který je nesl na svědomí.
Na Tchaj-wanu se po roce 1947 rozběhlo období tzv. Bílého teroru — vláda jedné strany, vojenský režim, politické čistky a popravy. Podle historických údajů bylo: popraveno až 45 000 lidí, uvězněno více než 100 000 osob, a tisíce rodin poznamenány perzekucí na generace dopředu. Tchaj-wan je dnes demokratický a strategický partner Západu. Ale jeho historický příběh začíná obdobím tvrdé diktatury. Předseda Senátu Miloš Vystrčil — sám sebe nazývající „Tchajwanec“ mává vlajkou země, která má svůj vlastní autoritářský stín. Pokud bychom čistě symbolicky porovnali historické režimy, k nimž jsou tito politici přičleni:
„Druhý Havel“ Petr Pavel → 248 popravených (ČSSR),
„Tchajwanec“ Miloš Vystrčil → až 45 000 popravených (Tchaj-wan),
Kateřina Konečná → současná KSČM, dnes bez reálné represivní moci.
Tito politici nenesou osobní odpovědnost za historické zločiny — ale jejich politické symboly jsou s nimi propojeny. A když se mává morální rétorikou, je fér připomenout i její stín. Tchaj-wan nebyl vždy demokratický ostrov. Komunistické Československo nebylo nikdy demokratické. A i moderní politické subjekty často navazují na ideové odkazy, které vznikly z období, kdy tekla krev. Mluvit o svobodě znamená také umět přiznat minulost symbolů, které reprezentujeme. Bez selektivního zapomínání, bez svatozáří, bez dvojího metru. Ve světě politických symbolů není nikdo „čistý“. Každý, kdo stojí na veřejné scéně a mává nějakou ideologickou vlajkou, má za sebou historii režimů, hnutí a států, které byly složité — a často i krvavé. Protože: svoboda nevzniká ve vakuu, vlajky nejsou sterilní a morální autorita bez historické pokory je jen marketing.