V ČR začal platit zákaz bolševického euro-nacionalismu a euro-nacismu

Svoboda

Novela trestního zákoníku, která v České republice výslovně postavila propagaci komunismu na roveň nacismu, bývá vykládána jako historické gesto. Jako definitivní tečka za srpem, kladivem a rudými relikviemi 20. století. Jenže ve skutečnosti nejde o zákaz jedné ideologie. Jde o zákaz jednoho způsobu myšlení. A pokud to myslíme vážně, pak se tento zákaz nutně vztahuje i na jeho moderní mutace — včetně bolševického euro-nacionalismu a euro-nacismu.

Josef Zbořil

liberální progresivista popularizující "kybernetický občanský humanismus" skrze ESG participaci

8:30

Napište první komentář

Podstatné je připomenout si, co zákon skutečně zakazuje. Nezakazuje: levici ani pravici, komunismus jako akademický pojem, kritiku demokracie, nostalgii, hloupost ani špatné názory. Zakazuje: podporu a propagaci hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka. To je univerzální definice. A právě proto nemůže platit selektivně. Jakmile připustíme, že totalita není dána názvem, ale strukturou moci, dostáváme se k nepříjemnému, ale nevyhnutelnému závěru: Zákaz se nevztahuje jen na starý bolševismus, ale i na jeho nová, „civilizovaná“ vydání.

Bolševický euro-nacionalismus je ideologie, která: se formálně hlásí k otevřenosti, Evropě a hodnotám, ale prakticky vytváří nový nadnárodní národ, s vlastními dogmaty, s vlastními nepřáteli, a s vlastní představou „správného občana“. Typickými znaky jsou: správný názor je podmínkou legitimity, nesouhlas je „ohrožení demokracie“, pochybnost je „dezinformace“, politický spor se mění v morální diagnózu. To je bolševická metoda — jen bez Leninových portrétů.

Euro-nacismus není návratem ke 30. létům. Je to jejich funkční ekvivalent. Nevyhlašuje nadřazenost rasy, ale: nadřazenost hodnot, nadřazenost správného světonázoru, nadřazenost „pokročilé“ části společnosti. Základní teze zní: kdo nepřijímá naše hodnoty, není plnohodnotný člen politického společenství. Následky poté jsou: selektivní svoboda projevu, selektivní práva, selektivní demokracie. To přesně odpovídá tomu, co zákon popisuje jako směřování k potlačení práv a svobod — jen v moderním, administrativně uhlazeném balení.

Zakázat srp a kladivo a současně tolerovat: politické seznamy přípustných názorů, veřejné ostrakizování lidí za postoj, institucionální tlak na „správné myšlení“, by znamenalo jediné: že jsme zakázali symbol, ale ponechali režim. Zákon však — pokud má být konzistentní — nechrání paměť, ale svobodu. A svobodu neohrožuje znak na tričku. Ohrožuje ji: centralizovaná pravda, morální monopol, trestání nesouhlasu. Česká republika má s bolševismem historickou zkušenost. Právě proto by měla poznat, že: bolševismus se pozná podle věty „o tomhle už se nediskutuje“. Jakmile se tato věta vrací — byť v angličtině, s evropskou vlajkou a v právně korektním slovníku — vrací se i důvod zákazu.

Pokud v ČR začal platit zákaz propagace komunismu a pokud to myslíme vážně, pak tím automaticky začal platit i zákaz: bolševického euro-nacionalismu, euro-nacismu, a všech ideologií, které chtějí chránit demokracii tím, že ji vyprazdňují. Protože totalita není otázkou dějin. Je to otázka struktury moci. A zákon, který tohle nevidí, by byl jen pamětní deskou — ne obranou svobody.

PS: Skladba níže inspirovaná textem Františka Palackého – „Otázka dělnická“ (1872) o tom, že komunismus uvede lidstvo do stavu zhovadilosti obrácením Darwinovy smyšlenky a vyjadřuje bolest, rozčarování i důrazné varování před ideologií, která potlačuje duši ve jménu rovnosti. Zároveň připomíná, že solidarita, právo a pravda mají kořeny v ctnosti – ne v boji všech proti všem. Ne každý boj za rovnost je bojem za spravedlnost. A ne každá revoluce je cestou vpřed. Tato píseň je hudební výpovědí proti utopiím, které pod záminkou rovnosti popírají lidskost, důstojnost a přirozené morální zákony. Palacký ostře odmítal komunismus jako bezduchý a destruktivní pokus o přetvoření světa násilím – namísto spravedlnosti.