Co kdyby byl odliv dividend i poměrným odlivem závazků na obranu NATO?

Evropská debata o spravedlivém rozdělení nákladů na obranu má jeden zaprášený kout, do kterého se nikdo moc nedívá — odliv dividend. Zatímco politici rádi počítají procenta HDP, která má stát odvádět na obranu, málokdo se ptá: „A z čího HDP to vlastně platíme?“

V zemích jako Česko, Slovensko, Maďarsko či Rumunsko proudí každý rok stovky miliard korun z domácí ekonomiky do zahraničí ve formě dividend. Firmy tu vydělají, stát jim poskytuje infrastrukturu, vzdělané pracovníky, bezpečí a právní rámec — a přesto si čistý zisk odvezou mimo stát. Když pak přijde řeč na příspěvky do NATO, závazek nese hostitelský stát, ale profit odplouvá pryč.

Závazek 2 % HDP na obranu zní na papíře jasně. Jenže HDP je účetní číslo, které neodráží skutečnou zůstatkovou schopnost financovat obranu. Pokud z ekonomiky například 30 % čistého zisku odteče ven, měl by logicky i závazek na financování kolektivní obrany být dělen mezi domácí a zahraniční vlastníky kapitálu. Zjednodušeně:

• Česká republika má HDP cca 7 bilionů Kč.

• 2 % z HDP znamenají asi 140 miliard Kč ročně na obranu.

• Ročně ale odchází kolem 300 miliard Kč ve formě dividend a reinvestičních výnosů.

• To je víc než celý náš závazek vůči NATO.

Tak proč má český daňový poplatník platit 100 % obrany ekonomiky, která mu z poloviny nepatří? Když má česká firma továrnu třeba v Německu nebo USA, je zahraniční kapitál chráněn americkými či německými vojáky. Logicky tedy zahraniční investoři profitují i z českého členství v NATO — jejich zisky vznikají ve stabilní, chráněné zemi. Je to podobné, jako když máte dům v chráněné čtvrti: platíte za bezpečnostní službu. Pokud by se část odvodu na obranu vztahovala i na odliv kapitálu, vznikla by ekonomicky férovější situace:

• Zahraniční kapitál těží z členství v NATO → přispívá na jeho financování.

• Domácí rozpočet není tak přetížený.

• Vzniká spoluodpovědnost za stabilitu země, nejen inkaso zisku.

Představme si poměrný systém financování obrany podle skutečného zisku: Každý stát určí objem odlivu dividend a výnosů za daný rok. Z této částky by určité procento (např. 5–10 %) šlo přímo na obranný fond NATO. Zahraniční firmy by tak přispívaly na obranu regionu, ve kterém podnikají. Stát by pak snížil svůj příspěvek o odpovídající částku. Výhodou je rozložení břemene férově mezi domácí i zahraniční ekonomické hráče. Naopak rizikem tlak korporací a lobbistů, kteří by si hlídali své marže.

Když se mluví o „kolektivní obraně“, často se zapomíná, že NATO nechrání jen lidi a území, ale i kapitál — továrny, datová centra, rafinerie, dopravní koridory a finanční trhy. Pokud je ekonomika z poloviny zahraniční, pak i polovina strategických zájmů patří investorům z jiných zemí. Není tedy logické, aby i oni platili za ochranu svého majetku? Ve světě, kde se obrana stává dražší a méně předvídatelnou, nelze držet starý model, kde náklady platí stát a benefity sklízí kapitál. Spravedlivý a realistický model musí:

• počítat s reálným peněžním tokem ekonomiky,

• rozlišovat mezi vlastněným a vyváženým ziskem,

• a zapojit nadnárodní kapitál do financování stability.

Pokud NATO a EU chtějí mluvit o férovém sdílení nákladů, měly by začít i u férového sdílení bezpečnostních nákladů s těmi, kdo mají z obrany profit. Představa, že odliv dividend = i poměrný odliv obranných závazků, není žádná revoluce. Je to logický ekonomický krok pro svět, kde stát není jediným aktérem — a kde ekonomická realita je globalizovaná, ale obranné rozpočty zůstaly národní. Možná je čas přestat se tvářit, že bezpečnost je „služba zdarma“ pro kapitál.