Rovnoprávnost a poklopec
Když dnes čtu o symbolech rasismu a nenávisti vůči různým skupinám obyvatel, napadá mě, že nám stále unikají symboly par excellence, které jsou tak hluboce zakořeněné v naší každodennosti, že si je ani neuvědomujeme. Jedním z těchto křiklavých projevů mužské – a vůbec koloniální, drzé a imperiální – arogance je poklopec všitý do pánských kalhot. A kdo ho tam nejčastěji všije? Inu, opět většinou podprůměrně placené ženy.
Ať už jde o poklopec na tradiční knoflíky, klasický zip nebo suchý zip, vždy jde o jeden velký, zlomyslný výsměch civilizovanému úsilí o rovnoprávnost ras, genderů, transgenderů, náboženství a všech odlišností mezi lidmi.
Z dějin oblékání víme, že poklopec se začal používat ve středověku – kalhoty tehdy měly sklápěcí přední část a horní lem se přivazoval šňůrkami. Poklopec sloužil především praktickému účelu.
V renesanci, zejména ve Španělsku a u lancknechtů, se však stal výrazným módním prvkem: byl vycpávaný, baňatý, často zdobený brokátem, šperky či střapci. Sloužil jako demonstrace mužské síly a plodnosti. V baroku móda vycpávaných poklopců ustupuje, ale připevňování šňůrkami či háčky zůstává běžné.
V moderní době se poklopec – jako neblahé dědictví minulosti – stal standardní součástí kalhot. Při každém jeho rozepnutí a zapnutí si tak mimoděk připomínáme, kým vlastně jsme a k jakým hodnotám se hlásíme. Mnozí naši spoluobčané poklopec používají, aniž by reflektovali jeho historické souvislosti a genderové implikace.
Pokud si je však uvědomíme – třeba když stojíme u mušle na veřejném WC a sledujeme, jak se metabolický produkt činnosti našich ledvin mísí s čůrky vody a dezinfekčním prostředkem ve sběrné porcelánové nádobě – pozvedněme na chvíli zrak. Pohlédněme na lesklé kachličky před sebou a zkusme se krátce zamyslet: Neubližujeme tím nevědomky slabšímu pohlaví, Arabům či gayům?
Řekněme si. Jak bych dnes mohl doma ženě usnadnit život? Vyprat prádlo, vyžehlit, nebo uvařit oběd?
To jsou chvíle, kdy nás neruší hluk okolí ani doprava projíždějících aut. Můžeme v klidu přemýšlet a meditovat nad tím, kdo vlastně jsme a co se z nás stalo.
Snad ty radikálnější z nás dokonce napadne, že si poklopec zašijí sami. Ale pozor – látka, ze které bývá poklopec zhotoven, bývá tuhá až tvrdá, a při snaze o prošití se můžeme píchnout. A i když se to podaří, ještě nemáme vyhráno. Dlouholetý zvyk řešit tuto potřebu v přírodě jednoduchým rozepnutím zipu už nebude možný – bude třeba si kalhoty sundat a podřepnout. Zpočátku se může stát, že pár kapek padne tam, kam nemá – ale nenechme se tím odradit.
Alternativní cestou by mohlo být našívání poklopce i do ženských kalhot. Stejně jako se postupně stalo zcela normálním, že ženy začaly nosit kalhoty, mohlo by být možné včlenit poklopec i do jejich garderoby – jako další krok na cestě k definitivní rovnoprávnosti. O tom však, jaký dopad by tato změna měla na jejich každodenní rutinu, si netroufám spekulovat – k tomu bych potřeboval ženskou konzultantku.
Co však vím zcela jistě: příště, až půjdu na malou, si dřepnu na mísu. Jako každá civilizovaná lidská bytost s respektem k lidským právům.