Turkovy údajné výroky

Deník N zveřejnil údajné výroky Filipa Turka a tím vyvolal nebývalou míru pozornosti v naší mladé kapitalistické společnosti, dnes už s přívlastky. Odsouzení a morální rozhořčení prostupují celou společenskou sférou – od nejvyšších kruhů na Pražském hradě až po některé slušné, čistotné a z velké části již napravené vězně na Pankráci, Borech a dalších nápravných zařízeních.

Přestože se hojně mluví o obecném pohoršení, domnívám se, že jen málo prostoru se věnuje analýze samotného obsahu výroků, které tuto vlnu nevole vyvolaly. Rád bych se tedy detailněji a systematicky zamyslel nad tím, co Turek ve svých údajně pronesených výrocích říká, a utvořil si vlastní, nezávislý názor.

Jeden z výroků zveřejněných v Deníku N zní:

„A já se ptám, co kdy ženy dokázaly, že se opovažují rozhodovat o dětech historicky nadřazeného mužského pohlaví?!“

V tomto výroku si mluvčí klade otázku, co kdy vlastně ženy dokázaly. Je to otázka velmi obecná – podobná těm typu: kam směřujeme, odkud přicházíme, jaký je smysl života a proč je něco, a ne nic. Pokusím se na ni svými chabými silami najít odpověď ve zkráceném formátu pro čtenáře Blogosvěta.

Vyjdu ze dvou nejrozšířenějších teorií. Ženy, podobně jako muži, se buď vyvinuly z opic, nebo je stvořila nějaká vyšší moc, lidovci populárně nazývaná Bůh. Pokud byly stvořeny, pak na nich ulpívá vina za prvotní hřích – a zde bych mohl skončit, protože Turkův údajný výrok v podstatě říká totéž. Není zde žádný významný rozpor mezi biblickou mluvou a výrokem připisovaným Turkovi. To musí uznat i lidovci s panem Bartoškou a Zdechovským.

Pak je tu druhá, neprokázaná teorie – lidovci rozporovaná – že se ženy vyvinuly z opic stejně jako muži. Rychlým pohledem na dějiny lidstva – plné omylů, krutostí, válek a nespravedlností – musí každý racionálně uvažující člověk připustit, že jak muži, tak ženy na tomto sajrajtu nesou do velké míry společnou vinu. Bez mužů by nebyly ženy a bez žen by nebyli muži – když už nic jiného. Je mi jasné, že feministky spolu s Judith Butlerovou toto tvrzení zpochybní, ale navzdory jejich rostoucímu vlivu se stále jedná o menšinovou interpretaci.

A co část výroku o historické nadřazenosti mužského pohlaví? Působí nesympaticky, ale striktně vzato odpovídá historické realitě. Žena je fyzicky slabší a podobně jako většina samiček v přírodní říši neměla sílu přeprat samečka – a od toho se vše odvíjí až dodnes, kdy se „omyly přírody“ snažíme korigovat aktivistickými intervencemi. Jinak řečeno, výrok o historické nadřazenosti mužského pohlaví platí – a dokonce bych jej rozšířil o přírodně determinovanou nadřazenost. A pokud už tedy mluvíme o nějaké metafyzické vině, pak to není vina autora výroku, nýbrž vina přírody vpletené do evolučního příběhu.

Poslední část výroku se ptá, jak se ženy opovažují rozhodovat o dětech za daných okolností, které jsem stručně popsal. Tato část je etická a právní. A zde se i já dostávám na vratkou půdu, to přiznávám – etické otázky totiž otevírají Pandořinu skříňku postmoderních teorií, které nabízejí mnoho enzymů, ale málo proteinů. Obrátil bych se proto na Ústavní soud, protože ten ví všechno.

Závěrem tedy konstatuji, že nevím, jak je to s ostatními údajnými Turkovými výroky, ale v tomto případě bych se ho zastal. Minimálně, do té doby než soud odhalí čistou pravdu, je to přemýšlivý kluk – to se mu nedá upřít.