Kdo čerpal daňové prázdniny, bude čerpat i „důchodové prázdniny“?
Štíhlý stát
Po třiceti letech štědrých investičních pobídek a daňových prázdnin se dostáváme do bodu, kdy začíná být zřejmé, že účty se jednou budou muset sečíst. Stát dlouho rozdával úlevy v domnění, že se to „vrátí“. Teď přichází fáze, kdy zjišťuje, že vracelo se sice leccos — ale většinou nikoliv do veřejných rozpočtů.
Investiční pobídka nikdy nebyla darem, ale odloženým účtem. Mnohé firmy dostaly dotace na výstavbu hal, daňové úlevy a podporu pracovních míst s argumentem, že „to přinese prosperitu“. Ve skutečnosti často přišla montovna, pár set pracovních míst s nízkou přidanou hodnotou, minimální daňová povinnost a po vyčerpání pobídek — tiché balení kufrů a odchod jinam. Do země, kde jim nabídnou další úlevy. Zisky mezitím odtekly ven, infrastruktura zůstala, a s ní i nevyúčtovaná ztráta.
Daňové prázdniny jsou jen jiná forma téhož. Zatímco běžní zaměstnanci a firmy poctivě odváděli daně a sociální pojištění, jiní měli výjimku. Zatímco někdo systém platil, jiný z něj čerpal — silnice, školství, zdravotnictví i stabilní prostředí, které tyto výjimky umožnilo. Dnes se ale stále častěji klade jednoduchá otázka: proč by ten, kdo dvacet let nepřispíval, měl mít stejný nárok na důchodový systém jako ten, kdo ho celou dobu financoval?
A tady přichází koncept, který mnohé zaskočí, ale ekonomicky dává smysl: důchodové prázdniny. Jinými slovy — jestliže někdo dvacet let čerpal pobídky, logicky má i nižší nárok na čerpání v další fázi. Pokud jsi měl daňové prázdniny, budeš mít i důchodové prázdniny. Není to trest. Je to prostá účetní logika. Kdo měl výjimku při přispívání, nemůže mít plnou rovnost při čerpání.
Současná debata o důchodové reformě se často točí jen kolem věku odchodu do penze nebo parametrických změn. Jenže problém je hlubší. Desítky let výjimek na příjmové straně zanechaly ve veřejných financích díru, kterou teď někdo musí zaplatit. Pokud to nebudou ti, kdo čerpali pobídky, zaplatí to ti, kdo platili vždy. A to je přesně ten moment, kdy „spravedlnost“ přestává být jen slovem na billboardu a začíná znamenat něco konkrétního.
Z dlouhodobého hlediska totiž není udržitelné, aby část ekonomiky žila v daňovém bezvětří, zatímco jiná nese celou váhu systému. Pokud stát umí dávat pobídky, měl by stejně tak umět i počítat následky. Důchodové prázdniny nejsou revanše, je to vyrovnání účtů. Logické, ekonomické a v konečném důsledku i spravedlivé.
Správně nastavený systém neznamená, že všichni dostanou stejně. Znamená, že každý dostane podle toho, jak přispěl. A kdo nepřispěl, nemůže čerpat bez omezení. Možná to nezní politicky líbivě, ale účetnictví má jednu výhodu: neumí lhát. A dřív nebo později ten účet za „pobídky“ dorazí. A tentokrát už nebude na jméno státu. Bude na jméno těch, kteří je celá léta čerpali.