Svoboda rámce je důležitější než svoboda projevu
Svoboda slova
Ve veřejné debatě se často mluví o „svobodě projevu“ — jako by šlo o samostatné a postačující kritérium otevřené společnosti. Jenže ve skutečnosti je svoboda projevu až druhým krokem. Tím prvním, rozhodujícím, je svoboda rámce: kdo a jak určuje kontext, v němž se ten projev odehrává. A právě na tuto skutečnost upozorňovaly debaty kolem zákonů o médiích už v roce 2000. Tehdy šlo o tiskový zákon a zákon o vysílání, dnes jde o algoritmy, strategickou komunikaci a platformní regulace. Princip je ale stále stejný — kdo ovládá rámec, ovládá skutečnou podobu veřejného prostoru.
Zákon o médiích nebyl vnímán jako záruka svobody, ale jako nástroj distribuce rámců. Méně šlo o to, zda může médium mluvit, a více o to, za jakých podmínek může být slyšet. Kdo definuje, co je seriózní zdroj a co marginální šum. Kdo rozhodne, které téma má veřejnou prioritu a které zapadne. Kdo nastaví hranice „přiměřenosti“ a „legitimity“. Tato moc rámovat realitu je vždy zásadnější než pouhé povolení mluvit. Svoboda slova bez svobody rámce je jen ventil, nikoli skutečná síla.
Na přelomu tisíciletí hrály klíčovou roli stát a regulační orgány — prostřednictvím legislativy, frekvenční politiky a veřejnoprávních médií. Obavy tehdy zaznívaly jasně: kdo reguluje médium, které ho má zároveň hlídat, má nebezpečně koncentrovanou moc. O čtvrt století později se rámec přesunul od státu k platformám a algoritmům. Změnil se pán, ale mechanismus zůstal:
tehdy: zákon, frekvence, úřad, rada,
dnes: feed, algoritmus, doporučovací systém.
Rozdíl je v tom, že algoritmus nevysvětluje, nekontroluje se a neodpovídá. Moc rámce se stala neviditelnější, a tím i odolnější vůči kritice. Mnoho lidí má dnes pocit, že si své informační prostředí „vybírá samo“. Ve skutečnosti si volí v rámci, který za ně někdo jiný předem navrhl. V praxi to znamená, že:
svoboda projevu je rozptýlená,
ale rámec je centralizovaný,
a tím i moc zůstává koncentrovaná.
Tento nesoulad je jádrem dnešní slabosti veřejné debaty. Mnoho hlasů, ale jeden rámec — to je definice kontrolovaného pluralismu. Už v roce 2000 zaznívalo varování před tím, že mediální konvergence k jednomu výkladu světa není známkou síly demokracie, ale její křehkosti. Konsenzus je totiž často dosažen rámováním problému tak úzce, že žádný skutečný střet už nevzniká. Veřejná debata, která se tváří otevřeně, ale je předem rámově sevřená, nevede k hledání pravdy, ale k legitimizaci již daných závěrů.
Zatímco ve 20. století probíhal boj o svobodu projevu, ve 21. století se přesunul k boji o svobodu rámce. Kdo ho ovládne, nepotřebuje umlčovat — stačí, když nastaví podmínky slyšitelnosti. To je méně nápadné než cenzura, ale účinnější. A také těžší na obranu. Pokud má mít pojem svobody projevu reálný obsah, musí být doplněn obranou svobody rámce — prostoru, kde se rozhoduje, co bude slyšet, jak bude slyšet a co zmizí beze stopy.