Sociální sítě nejsou můj šálek kávy

Nejprve jsem byl zlákán na LinkedIn kamarádem z profese. Nešlo mi doma (nevím proč) se přihlásit, tak jsem to zkusil v práci. Když to pak po mně chtělo heslo, které jsem si nikam nezapsal (a samozřejmě zapomněl), tak jsem se tam už nedostal. Po nějakém čase to už bylo jedno, protože jsem z té práce odešel a tím přestal existovat i ten služební email.

Pak se objevil kamarád, že by chtěl udělat sraz účastníků táborů na Karlštejně po 30 letech (2017) a rozloučit se s kastelánem. Sám založil facebookovou skupinu, do níž mě přihlásil. Kvůli té akci jsem tam byl nějakou dobu aktivní, pak jsme díky Facebooku komunikovali s dcerou, když byla několik týdnů v Asii.

Od té doby mé aktivní účinkování mohutně ochabovalo, v podstatě jsem tam chodil tak jednou za (uherský) týden, pak měsíc. Zkrátka mě to nenadchlo. Přepsali jsme to na společný profil s manželkou a já se odsud úplně vytratil.

Facebook ignoruju a v podstatě mu ten ban dávám já. Pak mě napadlo, že bych si mohl propagovat knihu. Požádal jsem syna, aby mi tam vytvořil samostatný profil a pak jsem dokonce stvořil stránku, ale nakonec to dopadlo jako obvykle. Šíleně mě to nebaví, na počítači jsem se odhlásil, už se tam nedostanu a mám to jen na telefonu, a to už vůbec není ono (pro mě).

Takže čekám, až přijede syn, bude mít čas a zruší mi to definitivně. Našel jsem postup, jak to zrušit, jenže se nedokážu přihlásit, resp. mi to nabízí jen ten profil manželky (původní společný), a ten samozřejmě zrušit nechci. Takže jsem letos vstoupil a brzy vystoupím, a hlavně to úplně ignoruju. Prosím, nehledejte mě tam, když teď už víte, že to ignoruju. Není to cesta, jak být se mnou v kontaktu. Vracím se do doby, kdy jsem tvrdil, že na Facebook mám tiskovou mluvčí, manželku, která mi občas čte zajímavé komentáře, které objevila, především o místním dění v našem městečku.

Proč to publikuju tady? Asi je to vzkaz Honzovi Tománkovi. Děkuji mu za nabídku, obdivuji jeho nasazení, s nímž vytvořil svou vlastní síť, ale k té síti se nepřipojím. Když jsem se na to kouknul, nelákalo mě to. Nemám potřebu všechno hned komentovat, z toho už jsem vyrostl.

Být online, lajkovat či sbírat lajky, to opravdu nechci. Takže chybí motivace na nějaké síti být přítomen. Rozhodně tou motivací není útěk před banováním za nevymáchanou hubu, když ty sítě banuju sám.

Na jednu stranu by mě to lákalo (kvalitní lidé a jména), ale potřeboval bych to vysvětlit, vyzkoušet, než na to vlezu, abych s tím uměl zacházet a našel si tam něco, co mi bude vyhovovat. Jsem totiž digitální debil, moc s tím neumím zacházet a asi se tím mimoděk bráním digitální demenci.

Děkuji za možnost psát blogy a tím sdílet své myšlenky, zvláště děkuji za svobodomyslnou platformu blogosvěta, kde nejen rád publikuji, ale i rád si čtu články jiných autorů. To je má výjimka v tom virtuálním a digitálním světě, ale sociální sítě to opravdu nejsou. Jestli to není tím, že s blogováním jsem si začal o dva roky dřív, a navíc daleko více to vyhovuje mé nátuře.

Přeji hezké Vánoce, jak na sítích, tak bez sítí, ale hlavně v rodinách, s dětmi, s blízkými si užívejte fyzický kontakt v přítomnosti.