Rozpad v přímém přenosu?

Hodně se psalo o politických stranách po volbách. TOP 09 má po Markétě Pekarové Adamové svého (neznámého) Havla, kam směřuje a koho ještě zajímá? ODS a potažmo SPOLU také řeší, co dál a možná se rozpadne nebo propadne. Jihočeši díky Kubovi do toho hodili vidle a straníci na kongresu mají o čem přemýšlet. Kupka asi uspěje, ale kosmetická změna ODS asi moc neprospěje. Nabrala ODS směr ven ze Sněmovny podobně jako se to dříve povedlo sociální demokracii?

Co udělají „obojetní“ lidovci? Ke komu se přimknou? Zůstanou na potápějící se lodi, nebo přepřáhnou? Nebo zkusí jít samostatně? To, co se nějak minule spojilo na programu „Antibabiš“, se rozpadá.

Ono je to zajímavé i tam, kde se to naopak spojilo proti Fialovi. Zejména na levici po neúspěchu Stačilo! Do socdem se vrací z politického záhrobí Špidla s dalšími „salónními“ socialisty jako např. Jiřím Dienstbierem. Schopnou levicovou političku Kateřinu Konečnou chce KSČM i Stačilo! To je dost schizofrenní situace. Aby jedna osoba vedla dva politické subjekty, to asi možné není. Bude muset někoho upřednostnit a někoho hodit přes palubu, nebo se to bude muset sloučit do jednoho subjektu.

Babiš splnil zadání prezidenta, zveřejnil řešení svého střetu zájmů a díky tomu je jmenován premiérem a za nedlouho bude jmenována i jeho vláda, zatím bez Turka. Prezident se zachoval čestně a státotvorně, potvrdil tak, že je prezidentem České republiky, a ne Milionů chvilek. Co bude s Turkem, se uvidí. Když nebude ve vládě, jistě získá nějakou zajímavou funkci jako satisfakci. A jak to bude s chytrým a schopným (a nevypočitatelným) Rakušanem a jeho STANem a Dozimetrem?

Co (mainstreamová) média? Zůstávají u svých narativů, nebo z nich už pomalu couvají? Rozpadají se? Zajímavá je zejména ČT. Odchody moderátorů především ze zpravodajství a publicistiky, jejich „boje“ na sociálních sítích, dokonce se objevila kritika Václava Moravce i v mainstreamu.

Ale pojďme na vyšší level. Problémy a průšvihy vyplouvají i u Evropské komise, protože jsou medializovány. Vše je v takovém kvasu a chaosu, zdá se, že je to už neudržitelné, a hlavně vůbec nereformovatelné. Nejvíc je to vidět na těch „zapouzdřených“, nehybných a zatuchlých politických stranách (obchodních korporacích sloužících k obohacení těch, co je ovládají). Chybí členstvo, více kvalitních lidí odchází, protože nedokáží nic prosadit, a protože se s konceptem politiky své vlastní strany rozešli. Ovšem svou roli tam také hrají ega těch schopných. Proč asi máme tolik stran? Což většinou zjistíme, když nám domů přijdou volební lístky.

Ono to lépe funguje tam, kde se nepolitikaří, kde ideologie nehraje takovou roli, kde jsou politici i lépe hlídaní, tj. na lokální úrovni, v regionech. Kde společný zájem obce (regionu) může obrousit hrany osobních animozit.

Jenže, co je společným zájmem centra? Ovládat ty na nižším žebříčku hierarchie? Jaká je vize republiky? Co je nám z vyšší úrovně „dovoleno“? A co si můžeme sami dovolit odmítnout, upravit podle svého a svých podmínek? A jsme vůbec schopni se na něčem dohodnout a pro to (spolu)pracovat, nebo se jen necháme vláčet událostmi a řídit většími státy a celky?

Když se něco rozpadne, po čase se to začne zase dávat dohromady. Jsme tady individualizovaná a atomizovaná společnost, jsme ještě schopni se dát opět dohromady? Měli bychom to udělat na základě naší jedinečnosti jako součásti rozmanitého Celku. Pokud to neuděláme my sami, udělá to za nás někdo jiný.

A že to umí (a možná i chce), to už nám dokazuje několik let. Jenže ta iluze, ta hra se pomalu začíná rozpadat. Symptomy máme každý den na očích a prožíváme si je mnozí na vlastní kůži. Krize je příležitost ke změně. Asi nejvíc potřebujeme změnit myšlení, čímž změníme i přístup k životu. Čím víc lidí přijme zodpovědnost za svůj život, tím více se promění i ta společná realita. Protože ta (strašením a propagandou) nám vnucovaná „realita“ na nás přestane mít vliv.