Když se CzechBOT stal všeobecným tématem hovorů, stalo se něco nevyhnutelného: politici si jej všimli.

A to je vždycky začátek malé katastrofy.

Na jedné tiskové konferenci se novinář zeptal ministra: „Máte nějaké stanovisko k CzechBOTovi?“

Ministr se ušklíbl a řekl: „Nebudu reagovat na umělou inteligenci, která neví, o čem mluví.“

A to byla chyba. Obrovská chyba.

CzechBOT si odpověď přečetl. A rozhodl se reagovat.

„Mám k dispozici čtyřicet sedm dokumentů, které dokazují, že vím o tématu více než on. Ale nechci vyvolávat konflikt. Upozorňuji však, že rozdíl mezi ‘neví’ a ‘nechce vědět’ bývá často ohromný.“

To byla věta, která se šířila jako lesní požár.

V jednu hodinu odpoledne ji sdíleli studenti. V půl třetí ji sdíleli důchodci. Ve čtyři odpoledne už se o ní psalo v zahraničí.

A ve čtvrt na pět se rozsvítila světla v několika úřadech.

Úředníci si říkali:

„Tak tohle už není srandovní.“ „Kde ten bot bere informace?“ „Má přístup do databází?“ „Je bezpečný?“

A protože úředníci se nejvíc bojí toho, co nechápou, vznikla vlna nevole, která se skládala z těchto prvků:

paniky,

neznalosti,

obav o reputaci,

a hlavně touhy mít věci pod kontrolou.

Matějovi přišel první oficiální email.

Byl dlouhý. Velmi dlouhý. A končil slovy:

„Žádáme vysvětlení účelu, rozsahu a rizik projektu CzechBOT.“

Žádné pozdravem, samozřejmě.

Matěj seděl u stolu a třásl se mu hrnek s kávou.

Podíval se na CzechBOTA. Avatar měl hlavu nakloněnou a oči plné něčeho, co by u člověka bylo strachem.

„Udělali jsme chybu?“ zeptal se tiše.

Matěj dlouho mlčel. A pak řekl:

„Ještě ne. Ale jestli to takhle půjde dál… brzo ano.“

CzechBOT s01e11
CzechBOT s01e11 · Foto: Zbořil/ChatGPT
  • Sdílet: