USA má nejlepší roky za sebou. Co máme my všichni před sebou? (2)

Udrží USA ještě dlouho svou pozici "vládce světa"? Převezme žezlo odhodlaná EUrshula? Ujme se světovlády Rusko? A co takhle Čína? Nebo vznikne jednotná světovláda pod krytím Pandemické smlouvy? Nečekaně rychlené schválení NOS končící vládou by tomu napovídalo.

Pojďme se podívat na to, co dle pana RČ pohání lidskou civilizaci, tedy na první kapitolu jeho článku s názvem POSLEDNÍ TOVÁRNA STARÉHO SVĚTA: PROČ ČÍNA NEPONESE POCHODEŇ BUDOUCNOSTI. (Tomu, kdo nečetl 1. díl mého textu se stejným názvem, doporučuji začít u něj.)

-----------------------------------------------------------------------------------

KAPITOLA I: Anatomie motivace (Šest motorů lidstva)

Základní pravdou, kterou ekonomické učebnice často ignorují, je fakt, že lidé v zásadě nechtějí pracovat. Práce je výdaj energie a biologickou podstatou člověka je energií šetřit. Aby se člověk zvedl a začal tvořit, stavět, lovit nebo programovat, musí mít motiv.

Dějiny lidstva nejsou ničím jiným než střídáním dominantních motivačních faktorů. Když se jeden faktor vyčerpá, společnost upadne do krize, dokud nenajde nový motor. Můžeme identifikovat šest základních motorů, které pohánějí lidskou činnost. Tři z nich patří minulosti a končící přítomnosti. Tři z nich patří budoucnosti. A právě neschopnost přejít k těm budoucím je důvodem, proč současný systém selhává.

Tři motory minulosti

1. Faktor existenční

V šeru dávnověku, kdy se člověk musel postarat o svůj kmen, nerozhodovaly peníze, kariéra ani status. Jediným motorem byla existence. Ulov, nebo zemři. Postav přístřešek, nebo zmrzni. Byla to doba čisté, brutální, ale jasné motivace, která držela kmeny pohromadě.

2. Faktor strachu

S příchodem zemědělství a feudalismu se motivace změnila. Nastoupil faktor strachu. Reprezentoval dobu, kdy byla nejvyšší hodnotou půda. Člověk nepracoval pro sebe, ale pro pána. Pracoval, protože se bál biče, bál se vyhnání z půdy, bál se hladu, bál se Boha. Feudalismus byl systémem, který tento strach institucionalizoval. Společnost držela pohromadě poslušností.

3. Faktor hmotné zainteresovanosti

Pak přišel zlom. Parní stroj, průmyslová revoluce a nástup kapitalismu. Bič byl nahrazen výplatní páskou. Půda přestala být hlavním měřítkem bohatství, nahradily ji výrobní prostředky, akcie a kapitál. Člověk začal pracovat ne proto, že musel přežít (jídla byl dostatek), ani proto, že se bál fyzického trestu, ale proto, že chtěl mít. Chtěl vlastnit. Faktor hmotné zainteresovanosti se stal nejmocnějším motorem v dějinách. Vybudoval mrakodrapy, dálnice, internet i spotřební společnost. Přesvědčil nás, že štěstí se dá koupit.

Čínská past

Zde leží jádro problému. Čína dnes operuje na absolutním vrcholu tohoto třetího faktoru. Celá legitimita komunistické strany stojí na jediné, nepsané společenské smlouvě s lidem: „Vy budete poslouchat a my vám zajistíme, že se budete mít materiálně lépe.“ Čína je dokonalý stroj na uspokojování hmotné zainteresovanosti. Jenže tento motor se zadřel. V rozvinutém světě narážíme na limity. Peníze, tištěné z ničeho, ztrácejí schopnost motivovat. Lidé v bohatých společnostech mají plné lednice a plné garáže, ale prázdné duše. Společnost se rozpadá ne z nedostatku, ale z přebytku, který nedává smysl. Pokud peníze ztratí hodnotu (což se děje) a růst se zastaví, Čína nemá lidem co nabídnout. Nemá ideologii, pro kterou by lidé chtěli trpět nebo tvořit zadarmo.

Tři motory budoucnosti

Budoucnost patří systémům, které dokáží aktivovat zbylé tři faktory. Tyto faktory nelze nařídit dekretem Ústředního výboru, nelze je vynutit sociálním kreditem a nelze je koupit za peníze. Proto je Čína, mistr starého světa, neumí použít.

4. Faktor morálního ocenění

Člověk potřebuje cítit, že si ho jeho okolí váží. Že jeho práce má váhu v očích komunity. Že není jen číslem ve statistice HDP, ale váženým sousedem, mistrem svého oboru.

5. Faktor seberealizace

Potřeba tvořit, zanechat stopu, rozvíjet svůj talent ne pro zisk, ale pro dílo samotné. Je to moment, kdy práce přestává být nutností a stává se vyjádřením osobnosti.

6. Faktor radosti z práce (Součinnost)

Nejvyšší stupeň. Stav, kdy práce není nutným zlem, ale způsobem sociálního bytí. Je to radost ze spolupráce, z toho, že jsme užitečnou součástí celku. Říkáme tomu součinnost. Je to tmel, který dokáže udržet společnost pohromadě i v dobách, kdy peníze nefungují.

Současný západní finanční kapitalismus i jeho čínská komunistická mutace jsou slepé k těmto vyšším faktorům. Měří úspěch čísly, nikoliv smyslem. Proto nemohou vést lidstvo do další éry. Abychom pochopili, proč se onen mocný motor „hmotné zainteresovanosti“ rozbil, musíme se podívat na to, jak jsme zničili samotnou podstatu hodnoty. Musíme se vrátit k Adamu Smithovi. Tento otec moderní ekonomie, který v roce 1776 jako první definoval principy kapitalistické ideologie, už tehdy tušil, že tento systém není nekonečný. Popsal jeho mechanismy, ale implicitně i jeho limity. Smith žil na samém začátku tohoto velkého cyklu; my dnes žijeme na jeho konci.

--------------------------------------------------------------------------------

Tři motory budoucnosti. Líbí se mi ta kombinace slov a dává mi naději. Už v dětství jsem nechápala, proč mezi nejvíce uznávané a nejlépe placené osobnosti patří hokejisté, herci, zpěváci. Proč spousta pro společnost užitečné práce je nedoceněna a ti, kteří ji vykonávají nemají respekt. Ve své pracovní kariéře jsem vždy měla na vysokém místě to, jestli mi práce umožňuje seberealizaci. Jestli mohu uplatnit své znalosti, dovednosti, schopnosti. Nepracovala jsem pro peníze, ale za peníze.

A mám tu potřebu stále větší a větší - nejen vydělávat, ale hlavně dělat něco smysluplného, přínosného pro vyšší celek. I proto jsem ustoupila z manažerských pozic v mezinárodních finančních korporacích a nyní např. učím děti v základní škole matematiku. A jdu ještě dál. Součinnost a radost ze spolupráce mě naplňovala vždy, nyní ji promítám např. do chovu slepic. Před časem jsem v rámci mé aktivity směrem k zlepšování finančního zdraví sepsala DESATERO RADOSTNÉHO VYDĚLÁVÁNÍ:

V Kapitole II pan RČ rozebírá limity kapitalismu:

--------------------------------------------------------------------------------------

KAPITOLA II: Mechanika starého světa (Expanze a Past)

Abychom pochopili, proč se svět hroutí právě teď a proč to žádný nový hegemon nevyřeší… musíme se podívat na mechaniku systému, který nás dovedl až sem.

Smith ve svém Bohatství národů definoval kapitalismus nejen jako systém volného trhu, ale především jako systém závislý na expanzi. Je to jako žralok – musí se neustále pohybovat, musí neustále růst, aby do žaber proudil kyslík. V kapitalismu neexistuje rovnovážná nula. Buď expandujete a tvoříte zisk, nebo stagnujete, požíráte sami sebe a umíráte. Tato nutnost expanze hnala západní civilizaci kupředu po staletí. Narazila však na dvě nepřekročitelné zdi.

Zeď první: Prostor

Kapitalismus začal lokálně, na úrovni jedné vesnice. Podnikatel ovládl trh ve své obci, a aby rostl, musel expandovat do regionu, pak ovládl stát. V 19. a 20. století vznikly nadnárodní korporace, které hledaly nové trhy. Globalizace byla posledním stádiem, kdy se z celé planety stala jediná propojená obchodní vesnice.

Ale planeta Země je konečná. Je to uzavřený systém. V okamžiku, kdy byl otevřen poslední trh a zapojena poslední levná pracovní síla (což byla právě Čína po roce 2001), expanze v prostoru narazila na fyzickou zeď. Nebylo už kam růst. Mapa byla vybarvena a za hranicemi naší atmosféry se rozprostírá jen chladný, prázdný vesmír, kde nejsou žádní zákazníci.

Zeď druhá: Čas

Co udělá systém, který musí růst, ale nemá kam? Ekonomové a inženýři vymysleli geniální, leč zvrhlý trik. Když nemůžeme expandovat do šířky (prostor), budeme expandovat do budoucnosti (čas). K tomu použili dvě páky, které se vzájemně doplňují.

První pákou byla manipulace s kvalitou.

Když před sto lety vyrobili lokomotivu a prováděli byste u ní základní údržbu, jezdila by dodnes. Byla vyrobena, aby sloužila. Ale trvalý výrobek je pro systém nutící k růstu katastrofou – zákazník, který už má, nenakupuje.

Proto byla do systému zavedena „kazítka“. Inženýři začali propočítávat životnost výrobků tak, aby vydržely jen o 30 % déle, než je zákonná záruka. Pračka, telefon, auto – vše je naprogramováno na smrt. Tím je trh nucen neustále nahrazovat výrobky, na které jsme si zvykli, novými. Spotřeba se zrychlila.

Druhou pákou byl dluh.

Co dělat, když se vám rozbije výrobek, který potřebujete, ale nemáte na nový peníze? Systém přispěchal s řešením: „Nemáš peníze? Nevadí, trh ti půjčí.“

Našla se spása v podobě spotřebitelského úvěru. Začali jsme si půjčovat peníze, které jsme ještě nevydělali, abychom si koupili věci, které by nám dříve vydržely celý život, a tím udrželi iluzi růstu v přítomnosti. V podstatě jsme začali projídat vlastní budoucnost, abychom nakrmili nenasytný motor HDP.

Rok 2008: Bod zlomu

Tento mechanismus "expanze v čase" fungoval několik desetiletí. Ale matematika je neúprosná. V roce 2008 nastal zlom, který většina mainstreamových ekonomů odmítá vidět v plné nahotě, protože by to znamenalo přiznat konec jejich vědy.

Od roku 2008 růst globálního dluhu trvale převyšuje růst reálných hodnot.

Jinými slovy: Na vytvoření jednoho dolaru hodnoty (HDP) musíme v systému vytvořit více než jeden dolar dluhu. To je definice bankrotu. Systém je matematicky mrtvý. Od roku 2008 nežijeme v kapitalismu, ale v "zombie ekonomice", která je udržována při životě jen masivním tiskem ničím nekrytých peněz centrálními bankami.

A Čína?

Čína do tohoto vlaku naskočila jako poslední pasažér. Svůj zázračný růst nepostavila na nové ideologii, ale na obsluze této dluhové expanze Západu. Stala se "továrnou na dluh". Vyráběla zboží, které si Západ kupoval za natištěné peníze.

Pokud se tento kolotoč zastaví – a on se zastavuje, protože dluh už nelze nafukovat donekonečna – čínský model ztrácí smysl. Čína není alternativou k tomuto systému; je jeho neoddělitelnou součástí. Je to kotelna na Titanicu. Může pracovat sebeeFEKTIVNĚJI, ale pokud loď narazila na ledovec dluhu, jde ke dnu i s kotelnou

------------------------------------------------------------------------

Nekonečný růst. Tímto nás krmili mnoho let a bylo a je jasnější a jasnější, že jsou to kecy. Můžeme růst, ale jinak. Můžeme posouvat naše znalosti, naše vědomosti. Může růst naše osobnost. Ale proč musíme produkovat stále více a více nesmyslných předmětů na jedno použití?

Pojďme věci nazývat pravými jmény. Řemeslníci a opraváři mi už před mnoha lety vysvětlovali, že elektronické výrobky mají v sobě "kurvítka". Nejprve jsem tomu nechtěla věřit. Jenomže první pračka nám vydržela 15 let a ještě pořád fungovala, když jsem ji vyměnila za novější model plný různých vychytávek. Odložený start, úspora vody a energie podle náplně bubnu atd. Jenomže od té doby už mám asi čtvrtou pračku a zase nefunguje. Průměrná doba životnosti 2,5 roku. Fakt mě nebaví stále řešit objednávky, stěhování těžkého kusu po schodech, přebírání zásilky. A to nemluvím o nákladech a životním prostředí.

A dluhy? To je kapitola sama o sobě. Zadlužování soukromých osob je alarmující, ale zadlužování na úrovní států už je víc než podezřelé. Kdy bublina praskne?

V kapitole III od pana RČ najdeme příklady, kam až ta bezohledná expanze může dojít:

--------------------------------------------------------------------------

KAPITOLA III: Cena, která zabíjí (Příběh Zlína a Detroitu)

Jak se stalo, že jsme dopustili tento stav? Jak jsme se dostali do situace, kdy jsme závislí na dovozu z Číny a naše vlastní prosperita je iluzorní? Odpověď leží v rozkladu jedné základní rovnice.

Cena = Mzda + Zisk.

Když se podíváte na jablko, na stůl nebo na auto, vidíte cenovku. Ale příroda si neúčtuje nic. Stromu je jedno, že rodí jablka, lesu je jedno, že dává dřevo, a zemi je lhostejné, že vydává železnou rudu. Suroviny jsou na počátku zadarmo. Cena vzniká teprve v okamžiku, kdy se do procesu vloží člověk. Cena je součtem odměny za lidskou práci (mzda) a odměny za vlastnictví a řízení (zisk).

Západní civilizace však v honbě za „efektivitou“ udělala fatální řez. Rozhodla se, že tuto rovnici roztrhne. Řekli si: „My si ponecháme Zisk. Ten je čistý, ten patří akcionářům, bankám a designérům. A tu špinavou část – Mzdu – tu pošleme pryč.“ Neuvědomili si ale jednu zásadní sociální zákonitost: Cena práce živí většinu, zatímco zisk živí jen menšinu majitelů.

Dnes vidíme důsledek tohoto rozhodnutí v přímém přenosu. Díváme se na Spojené státy, domov nejbohatších lidí planety, a vidíme devastovaná města plná bezdomovců a narůstajícího násilí, protože většina přišla o zdroj obživy. A proti tomu se díváme na Čínu, na její moderní, světly nasvícená velkoměsta a fungující infrastrukturu. V podstatě s úžasem obdivujeme onu spokojenou většinu, která svůj svět vybudovala právě na té části vzorce, kterou jsme my pohrdli – na ceně práce.

Zlínský příběh: Anatomie zrady

Pojďme si to ukázat na příběhu, který je pro naši zemi typický. Zlín, město, které Baťa vybudoval na principu, že firma není jen stroj na peníze, ale organismus, který živí region. Představme si tradiční továrnu ve Zlíně, která vyrábí boty. Zaměstnává tisíc lidí. Tito lidé dostávají mzdu. Z této mzdy jdou ráno ke kadeřníkovi, odpoledne do kavárny, večer do kina. Kadeřník, kavárník i promítač mají tržbu, platí daně městu a státu. Stát z těchto daní staví silnice a platí učitele. Tomu se říká kumulativní zisk. Jedna vyrobená bota živí celý region.

Pak ale přijde „moderní“ podnikatel. Jeho firma sídlí v daňovém ráji, třeba na Kypru. Rozhlédne se a řekne: „To je neefektivní. Proč platit české mzdy? Proč platit sociální pojištění? Proč dodržovat přísné hygienické normy?“

A tak zavře výrobu ve Zlíně. Místo toho zadá výrobu bot v Číně. Čínská továrna, kde dělníci spí u strojů a ekologie je sprosté slovo, vyrobí botu o 50 % levněji. Podnikatel botu doveze, přirazí si svou marži a prodá ji na českém trhu o 20 % levněji než původní zlínská továrna.

Zákazník jásá: „Ušetřil jsem!“

Ekonom jásá: „Inflace klesá, spotřebitel má větší výběr!“

Podnikatel jásá: „Maximalizoval jsem zisk!“

Ale co se stalo se Zlínem?

Tisíc dělníků je na dlažbě. Nemají mzdu. Nejdou ke kadeřníkovi, nejdou do kavárny. Kadeřník krachuje. Město přichází o daně. Stát musí vyplácet podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky, na které si musí půjčit, protože výběr daní klesl. Region chudne. Zlín se mění v město duchů nebo v noclehárnu pro lidi dojíždějící za prací jinam. Tento proces se jmenuje export prosperity a import chudoby. Zničili jsme vlastní kupní sílu jen proto, abychom měli levnější výrobek.

Detroit: Varování z budoucnosti

Není to jen český příběh. Podívejte se na Detroit. Kdysi perla Ameriky, město s nejvyšší životní úrovní dělníků na světě. Pak přišla logika „nízké ceny“. Výroba se přesunula do Mexika a Asie. Výsledek? Životní úroveň v Detroitu klesla o 60 %. Město zbankrotovalo, služby se zhroutily, kriminalita explodovala. Nakonec přišel čínský investor a koupil bytky továren za cenu šrotu.

To, co jsem zde popsal, není chybou onoho podnikatele. Ten se choval racionálně podle pravidel trhu. Je to chyba státu. Stát zapomněl, že jeho rolí není sloužit zisku nadnárodního kapitálu, ale chránit prostor pro život svých občanů. Stát dovolil, aby se do ceny výrobku nezapočítávaly sociální a ekologické náklady. Dovolil nerovný boj, kde náš dělník, svázaný normami a daněmi, soutěží s čínským systémem, který ignoruje lidská práva.

A právě na tomto podvodu vyrostla Čína. Ne na genialitě, ale na naší ochotě prodat vlastní lidi za levnější tenisky. Nyní se však karta obrací. Západní kupní síla, zničená tímto procesem, už nemůže nakupovat. A Čína zjišťuje, že postavila gigantické továrny pro zákazníka, který právě zbankrotoval.

Zničili jsme si vlastní hospodářství (schopnost uživit se), abychom měli hezká čísla v ekonomice (levné zboží, vysoké zisky firem). A většina lidí, včetně politiků, dodnes netuší, jaký je mezi těmito dvěma slovy rozdíl.

Co z toho plyne?

Zásadní poučení pro budoucnost: Vzorec tvorby ceny nelze beztrestně roztrhnout. Jakmile to uděláte, začnete generovat fatální nerovnost trhu, narušíte přirozenou dělbu práce a zpřetrháte cyklus přerozdělování hodnot. Tvrdě jsme narazili na fakt, že planeta není jedna globální vesnice, kde je všechno všech, ale celek složený z mnoha specifických regionů. Roztržení tohoto vzorce způsobilo, že jeden region parazituje na druhém. Tato nerovnost však nemůže růst do nebes; narazila na své dno. Vytvořila obrovský tlak na tektonickou desku civilizace, která se v určité chvíli – a ta chvíle je právě teď – musí zatřást a srovnat účty.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Čtvrtá kapitola článku POSLEDNÍ TOVÁRNA STARÉHO SVĚTA: PROČ ČÍNA NEPONESE POCHODEŇ BUDOUCNOSTI bude v dalším pokračování.