Proč se v Praze nestaví (jak by si představovali developeři)
Pravda je fakt jinde
Z médií každý ví, že se nestaví kvůli mnoha důvodům a všechny z nich jsou jednoznačně nespravedlivé vůči stavebníkům. Klacky pod nohy jim hází digitalizace (nechápu proč, když máme „bypass“ novelu), zlé dotčené orgány, které mají pořád nějaké drzé požadavky, ještě troufalejší samosprávy, které si dovolují vydat územní plán chránící poslední nezastavěné zbytky přírody, nebo starý dobrý nepřítel – spolky (to už jsou čisté fantasmagorie vzhledem k okleštění práv těchto organizací). Jedno je ale jisté – za nic a nikdy nemůžou developeři a jejich neustálá snaha obcházet pravidla.
Pojďme si na jedné kauze, kterou zrovna řešil Nejvyšší správní soud, ukázat, jak to obvykle chodí a proč ve skutečnosti tak dlouho trvá, než se něco povolí.
Jsme v Praze, konkrétně v Troji, kde chce jeden z developerů prostě stavět nějaké bytové domy. Od stavebního úřadu městské části (v roce 2021) i od magistrátu získal potřebná razítka. Jenže pak se to zašmodrchalo a do věci se vložil Městský soud v Praze. Soudci totiž dali za pravdu žalobcům (nespokojeným sousedům), že se má záměr asi nedopatřením a nějakou hloupou náhodou, o které developer jistě neměl tušení, umístit v území se zvýšenou ochranou zeleně. Abychom byli konkrétní, dosud stavebně nevyužití pozemek o rozloze 2 449 m2, který pokrývala zeleň, měl být „vylepšen“ výstavbou, po jejímž provedení se měla zeleň nacházet na kousíčku zmíněného pozemku o rozloze 522 m2, což představuje pokles zeleně o cca 79 %. Podmínkou územního plánu ale jaksi bylo zachovat dominantní podíl zeleně. Tvrdit, že je uvedené splněno, vyžadovalo po úřednících hodně odvahy.
NSS řekl: „Takové snížení považuje i Nejvyšší správní soud za citelný zásah do poměrů ve stabilizovaném území. Dochází-li k takovému zásahu, je nezbytné řádně odůvodnit odchýlení se od smyslu a účelu obsahu územně plánovací dokumentace. S ohledem na smysl a účel územně plánovací dokumentace nemohl kasační soud přisvědčit související námitce, že městský soud neměl hodnotit úbytek zeleně vůči pozemkům stěžovatele, nýbrž pouze vůči násobně větší celé funkční ploše. Ze samotného územního plánu totiž vyplývá, že intenzita stavby, vyjádřená koeficientem podlažních ploch i koeficientem zeleně, se vždy posuzuje vůči velikosti pozemků stavebního záměru, a nikoliv vůči celé ploše. Nelze proto dospět k jinému názoru, než zaujal městský soud, a tedy, že úbytek zeleně je třeba vždy poměřovat vůči dotčenému pozemku. Pokud by docházelo k posuzování vůči celé ploše, do důsledku by to mohlo znamenat, že by jeden stavebník mohl realizovat svůj záměr na úkor jiného.“
A jsme doma. Kdyby se někdo nesnažil očůrat uvedená pravidla, nemusel by pak on nebo jeho kolegové, kteří to mnohdy dělají podobně, brečet v novinách, jak se v Česku nedá stavět. Pravda je totiž úplně jinde. Stavět se dá a velmi dobře, jen je třeba jednat férově vůči ostatním. Je mi jasné, že můj text nebude mít dopad, vždyť nemám dost peněz na propagaci, a že si zase zítra přečtu, jak nějakému jinému stavebníkovi škodí kde kdo, včetně milonů pražských potkanů v kanálech, a brání mu konat veřejné dobro a pomáhat lidem levně a kvalitně bydlet.
Podle rozsudku NSS ze dne 20. 6. 2025, čj. 7 As 153/2024 – 63.