Přítel, co nás zastrašuje

Poslední americkou intervencí v Latinské Americe byla invaze do Panamy v roce 1989, během níž byl svržen panamský diktátor Manuel Noriega. Jedním z hlavních důvodů odstavení Noriegova režimu, který byl vůči Spojeným státům stále nepřátelštější, bylo blížící se předání kontroly nad Panamským průplavem středoamerické zemi a možnost, že diktátor využije kontrolu nad tímto námořním uzlem k vydírání USA. Kromě těchto reálných důvodů však měly Spojené státy pro invazi do Panamy i poměrně hmatatelný casus belli, který jim poskytl sám panamský režim, když Noriegovy síly zaútočily na americké vojáky v zemi, jednoho usmrtily a několik dalších zadržely. USA tak mohly argumentovat, že vojenská agrese vůči Panamě je ospravedlnitelná principem sebeobrany, a že tedy mají "Just Cause" (oprávněný důvod), což bylo zároveň krycí jméno celé operace.

V následujících letech, kdy se americká vojenská expanze zaměřila spíše na Blízký východ než na Latinskou Ameriku se vždy napadení té či oné země Spojené státy snažily obhájit v mezích mezinárodního práva. Zejména na Blízkém východě jim často situaci ulehčoval fakt, že v regionu působily teroristické organizace aktivně nepřátelské vůči USA.

Trumpova invaze do Venezuely však tento standard opouští. Svou agresi vůči suverénímu národu obhajuje současná administrativa příkazem k zadržení vydaným americkým soudem, který ve Venezuele nemá jurisdikci. Stejně jako Maduro byl i Noriega obviněný z drogových zločinů, avšak samotný americký příkaz k zadržení by pro invazi do suverénní Panamy nestačil. Kromě již zmíněného útoku na členy ozbrojených sil USA tehdejší Bushova administrativa argumentovala ještě ochranou vlastních občanů v Panamě a zajištěním stability Panamského průplavu, důležitého pro mezinárodní obchod.

Žádný z důvodů, které Spojené státy citovaly v případě Panamy však ve Venezuele neexistuje. Venezuela nekontroluje strategicky významný dopravní uzel a Madurův režim se vůči USA nechoval zdaleka tak agresivně jako ten Noriegův, který mimo jiné vydal ještě před invazí prohlášení o tom, že je Panama s USA ve válce. Naopak Maduro opakovaně zdůrazňoval, že válku s USA nechce, a v jednom z posledních vystoupení před zadržením dokonce vyzýval k dialogu.

Trump neposkytl žádné validní argumenty, které by dle mezinárodního práva alespoň potenciálně mohly jeho agresi ospravedlnit. Jediným zdůvodněním, které slyšíme v různých podobách neustále dokola, je, že Amerika je nejlepší, největší, a kdo se Americe jednou znelíbí, ten zaplatí. To představuje významný odklon od politiky intervencionismu v rámci systému mezinárodního práva k politice imperiální, kde si silnější bere a slabší se mu musí podřídit.

Dalším důkazem, že pro Trumpa právo nic neznamená, je skutečnost, že z příprav operace zcela vynechal Kongres. Ten nebyl administrativou ani informován s argumentací, že by "to neudržel v tajnosti." Spojené státy tedy dospěly do situace, kdy exekutiva sama rozhoduje o napadení suverénního státu bez vědomí, natož pak souhlasu, legislativních orgánů, kterými prezident otevřeně pohrdá.

V tomto světle je třeba počínání Spojených států chápat nejen jako útok na Venezuelu, ale jako útok na vládu práva v mezinárodní komunitě. Drtivá většina západních zemí (včetně ČR) však buď mlčí, nebo oslavuje konec Madura jako nelegitimního diktátora s téměř neslyšitelnou poznámkou o mezinárodním právu kdesi pod čarou.

To je absurdní zejména v situaci, kdy odsuzujeme Rusko za zcela totožnou akci — tedy za nelegální akt agrese (údajná neválečná "speciální operace" v obou případech) vůči menšímu státu. Pokud akceptujeme možnost takové agrese v jednom případě, nic nám nedává právo odsuzovat ji v druhém. Jakékoliv právo, a tedy i to mezinárodní, je postaveno na principu rovnosti. I vražda tyrana je v právním státě zločinem a i ozbrojený útok na diktaturu je sám o sobě stejně nelegální jako ten na demokracii. Pokud tento princip popřeme, posuneme se zpět do světa impérií, kde malý dává a větší bere.

Přesně takový je svět v očích současné americké vlády. V Evropě bychom si měli položit otázku, zda se náš vztah s Amerikou nestává vztahem, ve kterém si, slovy premiéra Hugh Granta ve filmu Láska nebeská, "prezident bere, co chce, a povýšeně ignoruje všechno ostatní, na čem opravdu záleží."

Do nového roku přeji Evropě, aby kolektivně našla odvahu hájit vládu práva a mezinárodní spravedlnost i před údajnými přáteli, kteří nás svým jednáním a rétorikou zastrašují...

odkaz