Právu na ochranu soukromí zvoní v EU hrana
Nařízení o ochraně dětí a právo na soukromí
Rada Evropské Unie se shodla na novém znění nařízení, kterým se stanoví pravidla pro předcházení pohlavnímu zneužívání dětí a boj proti němu. To je i v novém, značně osekaném znění, stále vlčí legislativa v beránčím rouše boje za ochranu dětí online. Nařízení výrazně zasahuje do práv občanů Evropské unie na soukromí.
Ačkoliv je z upraveného znění nařízení odstraněna povinnost poskytovatelů digitálních komunikačních kanálů masově skenovat komunikaci uživatelů v soukromých konverzacích, tato praxe je novým textem aktivně podporována
Článek 3 nařízení uvádí:
Poskytovatelé hostingových služeb a poskytovatelé interpersonálních komunikačních služeb u každé takové služby, kterou nabízejí, důkladně identifikují, analyzují a posoudí riziko využívání služby pro účely pohlavního zneužívání dětí on-line.
Článek 4:
Pokud poskytovatelé hostingových služeb a poskytovatelé interpersonálních komunikačních služeb identifikují riziko zneužití služby pro účely online zneužívání dětí podle článku 3, přijmou veškerá přiměřená zmírňující opatření přizpůsobená danému riziku tak, aby ho účinně minimalizovali.
Stejný článek pak obsahuje výčet zmírňujících opatření, který obsahuje mimo jiné provádění dobrovolných činností podle nařízení (EU) 2021/1232.
Zmíněným nařízením je nařízení o dočasné odchylce od některých ustanovení směrnice 2002/58/ES. Toto nařízení již jednou dočasně odchýlilo právo EU od principu ochrany práva na soukromí, které je ukotveno v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie. Ten výslovně stanoví, že „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace“. Nařízení (EU) 2021/1232 ve jménu boje se zneužíváním dětí dočasně legitimizovalo dobrovolnou praxi skenování soukromých zpráv uživatelů sociálních sítí a komunikačních aplikací, která by jinak byla v rozporu jak s Listinou, tak se směrnicí 2002/58/ES, která po členských státech vyžadovala zajistit právo na soukromou komunikaci.
Do očí bijícím paradoxem je, že samotná důvodová zpráva dočasného nařízení, jehož platnost měla skončit v roce 2024 a byla již jednou prodloužena, výslovně uváděla, že takové omezení práva na soukromí s cílem zajistit právo dítěte na ochranu před zneužíváním je možné pouze na určitou dobu:
Tyto dobrovolné činnosti poskytovatelů, které spočívají v tom, že poskytovatelé v souvislosti se službami, jež poskytují, odhalují pohlavní zneužívání dětí on-line a oznamují je, nicméně bez ohledu na jejich legitimní cíl zasahují do základních práv na respektování soukromého a rodinného života […] Takové omezení je možné pouze za určitých podmínek. Podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být taková omezení stanovena zákonem a musí respektovat podstatu práv na soukromý a rodinný život a na ochranu osobních údajů a musí být v souladu se zásadou proporcionality, být nezbytná a skutečně odpovídat cílům obecného zájmu […] Pokud tato omezení trvale zahrnují obecné a nerozlišující sledování a analýzu komunikace všech uživatelů, zasahují do práva na důvěrnost komunikace.
Téměř každá služba instantní komunikace má potenciál přilákat osoby se zájmem šířit či konzumovat dětskou pornografii či predátory, kteří na děti cílí. Při dnešním stavu technologické vyspělosti nelze jednoznačně určit, kdo taková osoba je, aniž by provozovatelé služeb aktivně monitorovali miliony soukromých konverzací. Zároveň je takový monitoring asi jedinou skutečně efektivní cestou, jak odhalení a prevence docílit. Benefit zavedení takové plošné praxe by však byl příliš malý ve srovnání se společenskou škodou, jakou by permanentní odchýlení od práva na soukromou konverzaci způsobilo. Proto princip proporcionality jednoznačně preferuje právo na soukromí a znemožňuje trvalý plošný dohled nad soukromými konverzacemi občanů. To není pouze záležitost práva EU, ale obecně akceptovaný lidskoprávní standard západního světa.
Ukotvením (byť nepřímé) pobídky skenovat konverzace uživatelů do nařízení bez omezené časové působnosti Rada EU tuto zásadu ostentativně porušuje. V rozporu s Listinou základních práv i v rozporu s ústavním právem mnoha evropských demokracií tak popírá nedotknutelnost práva na soukromý život vlastních obyvatel a bez ohledu na jakékoliv jiné garance, kterými se Rada v novém znění snaží uchlácholit kritiky původní podoby navržené Komisí, zůstává nařízení legislativním instrumentem plíživé totalitní kontroly. Takový instrument je výsostně nebezpečný zejména proto, že mobilizuje giganty soukromého sektoru, jejichž možnosti digitálního dohledu daleko přesahují ten nejefektivnější státní aparát.
Zároveň Rada zcela ignoruje důvodovou zprávu svého vlastního nařízení o dočasné odchylce od některých ustanovení směrnice 2002/58/ES, která jasně uvádí, že trvalá legalizace této praxe by byla protiprávní, a to v situaci, kdy na toto nařízení v novém textu odkazuje. To si lze vyložit dvěma způsoby: Buďto se legislativní proces Evropské unie dostal do stavu, kdy jeden z hlavních zákonodárných orgánů již nemá přehled o nařízeních, která sám vydává a tvoří právní akty, které jsou navzájem neslučitelné. Druhá možnost je ta, že Rada si je protiprávnosti textu, který schválila, vědoma a cíleně koná způsobem vlastním někdejším východoevropským totalitním režimům, které bez ohledu na presumpci neviny apriori podezřívaly své vlastní občany a preventivně jim nasazovaly do bytů štěnice. Komunisté ovšem nedisponovali možností donutit pokřiveným právem ke spolupráci soukromý sektor.