Přítel, co blbne

Známý se mi svěřil, že se mu děje zvláštní věc. Říkal, že čím víc ta parta všelijakých blbců, čtvrt století let po pádu komunismu, útočí na levici a tváří se přitom, jako by znovu bojovali leteckou bitvu o Británii, tím víc ho to táhne právě k té levici. „Snad jim to tam i v těch volbách hodím,“ dodal, „jenom aby všichni ti pitomci zuřili.“ Říkám mu: „To nemyslíš vážně. Ty? Takový rebel, skoro disident… a teď se budeš zastávat levice? Snad dokonce i té Konečné a Vidláka?“ Jen pokrčil rameny: „Nemůžu si pomoct, je to nějaká chemie uvnitř mě. Čím víc do nich ty hovada šijou, tím víc mě to táhne na jejich stranu.“

Ptám se ho: „A co s tím chceš dělat? Přece nechceš, aby tady komunisti zase znárodňovali.“ „To nechci,“ říká. „Ale na druhou stranu je pro mě skoro fyzicky bolestivé sledovat, jak ti ubožáci, co za komunistů drželi hubu, nebo potichu kradli, dneska vyskakují a dělají ze sebe hrdiny. Bojovníky za svobodu od Uralu až po Sinaj. A to všechno pěkně v teple a bezpečí, protože ví, že jim dneska nic nehrozí. A navíc,“ dodává, „nějak hrubnu, když o tom mluvím. Už se bojím chodit i do společnosti, abych se někde neprořekl.“

Říkám mu: „Tohle nemůžeš nechat být. Pokud je to chemie, dá se to řešit. Zajdi k doktorovi, nejlépe k psychiatrovi. Řekni mu to, svěř se. On ti řekne, co s tím. Nezahrávej si. Může to být začátek nějakého duševního problému. Co já vím – vytěsnění, racionalizace, blud, nebo fakt nějaká porucha neurotransmiterů. Třeba máš přemíru oxytocinu nebo dopaminu a teď ti to v hlavě dělá bordel. Společensky je to nepříjemné, ale hlavně začíná to být nebezpečné. Někde se prokecneš a nezastane se tě nikdo. V každém případě si zajdi za nějakým cvokařem. A když nic jiného, aspoň ti napíše papír, že máš diagnózu. Kdyby něco, můžeš to pak ukázat jako polehčující okolnost. Ale to je ta horší varianta. Podle mě si promluvíte, dá ti nějaký prášek a do měsíce máš klid.“

Řekl, že to zní rozumně a že to teda zkusí. Prý mi dá vědět, jak dopadl, když už jsem ho do toho zatáhl.

Po čase se ozval: „Udělal jsem, cos říkal. Našel jsem si cvokaře a všechno jsem mu vyklopil. Nechal mě mluvit, pak mi klepal kladívkem do kolena, ukazoval nějaké obrázky a chtěl, abych mu říkal, co na nich vidím. Pak mi ještě udělal EEG. Čekal jsem, co z toho vyleze. A víš, co mi řekl? ‚Vypadá to, že se nejedná o žádnou funkční poruchu. Verbální testy taky v pořádku. Žádné prášky, žádná diagnóza.‘ Tak jsem mu povídal: ‚No jo, pane doktore, ale co mám dělat? Ten problém přece pořád mám. Štvou mě čím dál víc. Co když někde něco řeknu, nějakej práskač mě nahlásí a budu mít průšvih?‘“

A doktor si ho vzal bokem, aby to neslyšela sestra, a říká mu: „Víte co? U mě se to začíná projevovat taky. Když ty blbce slyším, co jsou schopní vypustit z huby, mám zrovna takovej pocit, že bych to té Konečné nejradši taky hodil. Ale zatím na to není žádná diagnóza, žádná mezinárodní klasifikace. Možná proto, že nikde jinde to nemají. Ta kombinace servility, připodělanosti a pozdního ‚hrdinství‘ je světově unikátní. Zatím vám můžu doporučit jenom – choďte na procházky, omezte tuky a pravidelně spěte. A hlavně – vyhýbejte se společnosti. Aspoň do voleb.“

Když mi to můj známý vyprávěl, nechtěl jsem věřit vlastním uším. Že by na tohle doktoři neměli diagnózu? Ale když to říká odborník, asi to bude pravda.

Píšu to pro všechny, u koho by se podobné příznaky objevily taky. Nikde to neříkejte, do společnosti radši moc nechoďte. Hlavní je – dostatek spánku, zdravá strava a pohyb.