Spor tajných služeb

Jsem zhnusený a mám trochu strach. Čtu zprávy o sporu tajných služeb Slovenska a Česka. Dva bratrské národy plivou jeden na druhého, zatímco vlády a média jim k tomu dělají křoví. Zástupci tajných služeb se přitom tváří jako švestka na barikádě. Současnost je zmatená, chaotická, nepředvídatelná. Dnes se zdá se situace trochu uklidnila. Já ale hledám naději v minulosti – v její tiché moudrosti, v síle, kterou čerpám jako z ovesné kaše s borůvkami. Tou nadějí je pro mě etnografie. Dlouho jsem váhal, jestli se mám k tomu sporu tajných služeb vyjádřit tak otevřeně. Nakonec jsem se ale přece rozhodl napsat to jak to cítím.

Stále existují lidé, kteří pečují o uchování zapomenuté paměti. Zatímco velké dějiny jsou často pevně zdokumentované, ty malé, osobní, lokální, mizí spolu s posledními pamětníky. Jako jazyky malých kmenů – když mladí odcházejí do měst a staří umírají, zaniká s nimi i jejich řeč, kultura a tradice. Bohatství, které se nedá převést do knih. A není to vzdálená Amazonie nebo africká vesnice. Je to tady, za humny.

My Češi často hledíme do zahraničí a zapomínáme na své vlastní kořeny, na studnice lidové moudrosti. Proto má smysl zastavit se v místním etnografickém muzeu – třeba v Krupce – a naslouchat tomu, co naši předkové pokládali za důležité.

Procházíte se mezi starými regály, dýchne na vás zvláštní atmosféra věcí, které už dlouho nikdo nebral do ruky. Muzejní pracovník, zřejmě zvyklý na málo návštěvníků, mi věnoval svůj čas a vyprávěl mi o každém předmětu, který jsem si se zájmem osahal.

Ale nejvíc mě zaujala drobnost, kterou bych si snad ani nevšiml kdyby mne na ni kurátor neupozornil – zažloutlý papírek se zachovalým textem, snad dětskou říkankou:

„Pšenice nám narostla, pojďme do údolí.“

Těch pár slov nevzbudí touhu hned běžet na pole. Vyzývá spíš k přemýšlení. Co znamená spojení sklizňové výzvy s pozváním do údolí? Je to hra s významem, pedagogická hádanka, která nutí přemýšlet malé i velké.

Kurátor vyprávěl, že říkanka je stará. V dobách před těžbou lidé chodili do údolí sklízet pšenici. Byla to prostá, praktická výzva. Pak přišla těžba. Pamětníci vzpomínají na první tragikomické pokusy vesničanů, kteří se po tradiční výzvě sešli s kosami v údolí – jen aby zjistili, že místo klasů čeká odkrytá hnědouhelná sloj. Někteří se pokusili uhlí posekat, ale bez úspěchu. Jediná odměna byla pokuta za neoprávněný vstup.

A tehdy se význam říkanky změnil. „Pšenice nám narostla, pojďme do údolí“ se stalo jazykovým reliktem, lidovým zaklínadlem – tajemným, ironickým, možná až revolučním.

V krajině rozbrázděné velkorypadly, kde už se pšenice pěstovat nedá, zní výzva „pojďme do údolí“ téměř jako subverzní kód, zakázaný refrén.

Ten příběh ukazuje, jak jazyk a tradice drží krok s proměnou světa. Z praktické výzvy se stala záhada, možná i výzva k odporu. A tehdy jsem pochopil, proč si kurátor vybral právě tuhle říkanku. Zdálo se mi, že mu připomíná mládí, kdy kraj nebyl ještě rozoraný.

Rozloučil jsem se, poděkoval a odešel. Myslel jsem na bohatství ukryté v etnografických sbírkách, o kterém ani nevíme.

Text jsem psal s nadějí, že zaujme. Četl jsem ho několikrát, opravoval. Známí říkali, že se povedl. A snad někoho donutil přemýšlet o etnografii.

Chtěl jsem ho publikovat. Ale krátce po odeslání přišla stručná odpověď:

„Vážený pane, děkujeme za příspěvek, ale nikdo v Krupce ani v Teplicích o Etnografickém muzeu neslyšel. Váš článek nesplňuje novinářské standardy.“

Překvapilo mě to. Čekal jsem jinou odezvu. Ale možná vědí víc než já. Nechtějí jitřit staré rány. Jako ty tajné služby.