I. Joyce a jeho proud vědomí
Jedním z nejvýznamnějších děl světové literatury je román Ulysses (Odyseus) od irského spisovatele Jamese Joyce. Román je napsán jako proud vědomí, kdy autor používá jazykové hříčky, volnou syntaxi a asociativní myšlení. Myšlenky a činy hlavních postav na sebe někdy navazují souvisle, jindy méně souvisle.
Podobně jako u jiných představitelů avantgardní formy – Prousta nebo Virginie Woolfové – nejde o snadnou, oddechovou četbu. Čtenář zvyklý na tradiční literaturu, sledující lineární děj, zápletku, rozuzlení či poučení, je při četbě Joycova Odysea neustále udržován v nejistotě. Pokud je však dostatečně trpělivý, dočká se.
Na samém konci románu paní Bloomová vzpomíná na události svého pestrého života a několikrát opakuje slovo „ANO, ANO“. Na úplném konci tohoto literárně náročného počinu stojí opět slovo ANO. Nikoliv tedy TOP09, ODS, Piráti nebo STAN – ale ANO. SIC!
James Joyce je oprávněně pokládán za jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století. Četba jeho děl, byť obtížná, k nám promlouvá i dnes. Tuto část jsem původně chtěl dát na konec jako pointu, ale jsou čtenáři, kteří nebudou ochotni pokračovat dál. Nemám jim to za zlé – text se totiž dál nese v asociativním stylu.
II. Proud vědomí z Žižkova
Vycházím ze svého bytu na Žižkově, kde už delší dobu nebydlím, a mířím – nebo spíše korokráčím – k nejbližší stanici metra, vyhýbaje se loužím šklebícím se na kolemjdoucí jako kravská lejna. Na nebi opile plují mraky jako pijáci absintu a kreslí podivné hurácké obrazce, kupodivného tvaru, vydechující spirálovité kaligrafické květy.
V mysli mi krouží nesouvislé útržky lepkavých vět, které mé smysly bezděčně nasály spolu s kávou při ranní četbě mediálních výpotků. Po chvíli se do vědomí prodralo slovo „Dozimetr“ a vyvolalo prudkou dávivou reakci mých synapsí, až se mi začalo blyštit před očima. Koláž pocitů a útržků se konečně ustálila do zřetelnější podoby, kdy jsem bez větší námahy rozeznal kontury mediální sedliny – část příběhu, který byl tak silný, že se mi vrazil do brzlíku a teď se nečekaně připomněl, když jsem jel po jezdících schodech do jedné z tajemně vykopaných děr pražského metra. Stanice Moskevská? Osvobození? Odsunu sudetských Němců? Už si to přesně nepamatuju.
III. Realita jako groteska
Přede mnou stála mladší blondýna. Měla štíhlé, dlouhé nohy, které mě i z dálky bodaly do srdce jako dýky Osmanů zabíjející starce při obléhání Vídně. Eskalátor děl: „eeee gh eee gm gm“.
Pak mi zase naběhl ten Dozimetr. A Hlubuček. Nějakej šajba z Dopravního podniku v Praze – píšou, že si nechával vtírat kokain do konečníku. Opravdu to tam píšou: „V průběhu noci si nechává od Kristýny vetřít kokain do konečníku.“ Zdroj: Prahain.cz
Tady se mé rozvolněné, relaxované synapse, zřejmě pod dojmem tohoto obrazu, nějak ustálily a začaly se chovat na můj vkus podivně racionálně. Představil jsem si, jak asi probíhá výběr pracovníků nebo pracovnic do manažerských či asistenčních pozic v tomto podniku.Umíte pracovat s Excelem? S Wordem? Umíte anglicky? A nakonec: Umíte vtírat kokain do konečníku?
Myslím, že většina kandidátek zvládne administrativu, ale to vtírání je dost menšinová dovednost. Na pracovním trhu mnoho takových pracovníků nenajdete.Pokud někdo odpoví, že se to sice ve škole neučil, ale protože tu práci potřebuje, klidně si na to troufne – je otázka, jak k takovému smělému tvrzení přistupovat.Pokud to nějaký řídící pracovník riskne, může se stát, že při výkonu vlastního vtěru se spousta bílého prášku rozsype – a vznikne hospodářská škoda.Pokud se nikdo vhodný nenajde, je lepší místo neobsazovat a pracovník si může bílý prášek vtírat sám. I to však může být problém – v kanceláři Pražských dopravních podniků to nejde, protože může přijít někdo z IT oddělení nebo z personálního.
IV. Zpět k ANO
Pak najednou slyším „grrr greee kkkk“, přijíždí vlaková souprava a mou mysl ovládne pohled na velmi mladou blondýnu s dlouhými štíhlými nohami, jak nevšímavě kolem mě prochází, jako bych byl dlouho nepoužívaná železniční výhybka. Do mobilu říká někomu: „ANO, ANO.“ A to už jsem zase rád, že se mi ty synapse nějak rozvolňují.
🌀 Epilog
To je v asociativním stylu záznam dvaceti minut mého dne. Kdybych prodloužil pasáž na eskalátoru a znásobil to co jsem napsal sedmdesáti dvěma, aby z toho vyšel celý den který představuje Ulysses dostal bych se na docela dlouhý text. Jak říkám – ne každému se tento styl psaní líbí. Ale Joycovi taky dost dlouho trvalo, než se prosadil.
Odkaz:
https://www.prahain.cz/krimi/v-prubehu-noci-si-nechava-od-kristyny-vetrit-kokain-do-konecniku-kauza-ktera-hybe-politikou-zadokumentovana-6604.html