Adaptační mechanismy
Poslední dobou se hodně mluví o tom, jak užívání mobilních telefonů ovlivňuje naše myšlení, jednání i tělesnou schránku. Skloněná hlava jako důsledek častého koukání do mobilu je asi nejviditelnějším projevem. Méně nápadné, ale neméně významné jsou psychologické změny – místo abychom namáhali paměť nebo vyšší nervové funkce, spoléháme na snadnou dostupnost informací a funkcí mobilních zařízení a systémů umělé inteligence, které našemu mozku „ulehčují“. Dlouhodobé používání mobilů a AI systémů bezpochyby časem změní i samotnou anatomii a fyziologii našich mozků.
Existují ale i jiné, méně diskutované změny, které jsou přitom čím dál nápadnější. Všímám si například rostoucího počtu žen, které mají jakoby nafouklé rty – nepřirozeně zvětšené. Co za tím stojí? Možná chování, jehož jsme svědky pokaždé, když sledujeme záběry z Evropského parlamentu. Jednou z dominantních forem interakce těchto reprezentantů lidstva, zvlášť žen, je neustálé líbání a usmívání. To si nelze nevšimnout – pořád se s někým líbají. Někoho potkají, přistoupí, našpulí rty a políbí ho. Ne přímo na ústa, ale na tváře. A protože jde o polibky šikmé, z boku, dochází k nepřirozenému vychylování rtů a napínání obličejových svalů. To vede k jejich posilování a postupnému zbytnění.
Další podpůrný faktor růstu rtů představuje i nepřirozeně stálý, široký úsměv. Nezaujatého pozorovatele možná napadne, zda tento výraz – přetrvávající bez ohledu na hrozící válečný konflikt nebo hladomor – není nějak chemicky stimulován. Rty jsou prakticky neustále napnuté. A když poslanci náhodou zapomenou, nebo chemická stimulace přestane působit, svaly se prudce smrští a na okamžik ukážou přehnané zbytnění, což působí poněkud bizarně.
Vezměte si, že každý poslanec se během dne průměrně dvacetkrát až třicetkrát líbá v parlamentu, jednou či dvakrát s řidičem nebo řidičkou při cestě domů, pak s prodavačkou v obchodě, s obsluhou v restauraci – a přitom se stále usmívá, snad jen s krátkou přestávkou při návštěvě toalety. Někteří jsou z toho líbání tak vyčerpaní, že doma možná políbí i dveře svého bytu. I když jsou konečně na sklonku dne rádi, že se s nikým líbat nemusí, jejich rty zkrátka dostávají zabrat.
U našich domácích poslanců se jejich specifický životní styl projevuje jinak. Ti se tolik nelíbají ani neusmívají. U mnohých si ale můžete všimnout charakteristické vrásky kolem úst – vrásky zahořklosti, která se stále prohlubuje. Kdykoli si vzpomenou, o kolik si jejich kolegové v Bruselu vydělají víc než oni, zahořkle se pousmějí – a právě toto zahořklé pousmívání jim vrásky postupně vyrývá.
Občas se ovšem vyskytují i zcela ojedinělé projevy adaptace. Známý je případ jednoho našeho poslance za ODS, kterému je snad osmdesát, možná i devadesát let. Chodí pěkně oblečený, ale jinak prakticky pořád spí – buď sedí a spí, nebo se probudí, přesune do lavice a zase spí. Má snad pět dalších mandátů, k tomu je primášem nějaké folklorní skupiny v Praze 1. Na tento styl života se adaptoval dokonale – kamkoli se posadí, tam spí. Bez této strategie by ve svém věku pravděpodobně už nemohl pokračovat.
Všechny tyto změny chování jsou vlastně příkladem překvapivě rychlé adaptace na nové prostředí. Asi bychom dnes byli překvapeni, kdybychom viděli, jak budou vypadat naši potomci za padesát let. Mobily už budou nejspíš integrované pod kůží – to se technicky vyřeší. Zato vráska zahořklosti a kumulace funkcí se může ještě více prohloubit, jak porostou rozdíly v odměňování domácích a bruselských poslanců. V parlamentu přibudou nejspíš i nějaká lůžka pro obzvlášť zasloužilé členy.
A v Evropském parlamentu? Tam už budou mít rty tak odulé, že nebudou schopni pít jinak než speciálním „EU brčkem“. O jeho průměru, materiálu a barvě jistě rozhodne zvláštní výbor.