Institut VK a Dick Cheney

Už samotný titulek dával tušit, že obsah nebude pro Bushova exviceprezidenta příznivý: „Zemřel Dick Cheney: samolibý architekt světa válek“. Tušení se vzápětí potvrdilo. Strejček nenachází na Cheneym zhola nic pozitivního. Hned v úvodu se dozvíme proč. V závěru života se „veřejně postavil proti Republikánům na pozice Demokratů a před volbami 2024 dokonce vyzval americkou veřejnost k volbě Kamaly Harrisové“. Jestli ono to ale není trochu jinak. Cheney se nepostavil proti Republikánům, ale proti Donaldu Trumpovi, na něhož měl dlouhodobě kritický názor. Ten si upevnil po událostech navazujících na prezidentské volby 2020, v nichž byl Trump poražen. Následoval bezprecedentním útokem Trumpových příznivců na Kapitol – svatostánek americké demokracie. Připomeňme několik Cheneyho vyjádření z té doby:

„Za 246 let existence naší země se nikdy neobjevila osobnost, která by představovala větší hrozbu pro naši republiku než Donald Trump.“ (…) „Pokusil se ukrást poslední volby pomocí lží a násilí, aby se udržel u moci poté, co ho voliči odmítli.“ (…) „Je to zbabělec. Skutečný muž by svým příznivcům nelhal. Prohrál volby, a to velkým rozdílem.“

Nebudu to tajit: také v mých očích vyvolala jeho podpora pro Kamalu Harrisovou údiv a nesouhlas. To ale neznamená, že bych Cheneyho zatratil celkově, jako jsem celkově neztratil izraelského expremiéra Jicchaka Rabina kvůli jeho politice v 90. letech minulého století. Ne na všechno máme všichni stejný názor, myšleno s osobnostmi, kterých si vážíme. Ve Strejčkově případě to ale vypadá na vzorec: postavil ses proti Trumpovi, tak ti to po smrti spočítáme. A spočítali: samolibý, mimořádně sporná a neblahá postava, americké republikánství přeměnil na neokonzervativní „cheneyismus“ (je zajímavé, že osobnosti v Institutu s Klausem v čele tak rády kritizují nejrůznější -ismy a při tom ochotně nové a nové vymýšlejí), nikdy nebyl společenským či ekonomickým konzervativcem. Byl-li Cheney samolibý, pak si položme otázku, o kolik výšek hory Mt. McKinley pžřekonává v této věci bývalého viceprezidenta Donald Trump. Takto to ale v Institutu jistě nevnímají.

Strejčkova kampaň proti Cheneymu obsahuje také několik věcných omylů. Prý sloužil jako personální šéf štábu Henryho Forda – to sotva. Když výrobce automobilů Henry Ford zemřel, bylo malému Dickovi šest let. Ledaže by pan Strejček myslel prezidenta Forda. Ten se ale jmenoval Gerald. Autor dále zmínil aféru „s nelegálním financováním zbraní íránským kontras“. To byl kdo, prosím pěkně? Jako pamětník znám pouze Contras bojující v Nikaragui proti marxistickým sandinistům. Jestli on pan autor nepomíchal datle s fíky – šlo o aféru „Írán – Contras“, v níž Američané podpořili zbraněmi Írán v jeho válce s Irákem a ze zisku podpořili síly Contras. To je ale něco jiného než „íránské kontras“. Aby mi bylo správně rozuměno. Chyby v textu můžeme udělat a děláme všichni. Jen se divím, že v Institutu svoji tvorbu vzájemně nečtou. Jinak by na případně nesrovnalosti museli přijít ještě před zveřejněním.

Ve Strejčkově článku mě zaujala rovněž tato slova: „Když si George Bush mladší vybral Dicka Cheneyho za svého viceprezidenta (mohlo to být i horší, nabízel se John McCain)…“ V McCainově případě ještě horší? Proč? Proto, že podporoval druhou válku v Iráku (likvidace Saddámova despotického režimu), zaujímal tvrdý postoj vůči Rusku (Putinovi), Íránu, Asadovi v Sýrii? Anebo (také) proto, že byl ostrým kritikem Donalda Trumpa? Ne že by McCain nebyl v některých ohledech svérázný, ale copak není ještě svéráznější oblíbenec Institutu Donald Trump? A docela mimochodem. Je Trump autentický republikán, nebo republikánský populista?

Šokující je pro mě tato autorova pasáž: „V Cheneyho hlavě, souhrou událostí na Středním východě, vzniknul nápad pro první válku v Zálivu v roce 1991 a Bush starší byl tomuto tažení nakloněn. Cheney posléze mohl o rychlé a relativně snadné vítězství v této válce opřít svoji hlavní politickou tezi: válka je věc, na kterou může být Amerika hrdá.“ Ona byla jiná varianta, jak dostat agresora z Kuvajtu, než tuto napadenou zemi osvobodit? Tenkrát přece nešlo pouze o „Cheyneyho hlavu“, těch hlav bylo v Bushově týmu víc, ale o naprosto správný závěr, že pouhá diplomacie ani sankce nic nezmůžou. Tehdejší teze Bílého domu: Irák musí Kuvajt opustit. Toho nebylo možné docílit jinak než válkou. To nebyl žádný militaristický fanatismus, ale naprosto realistický pohled na situaci. Bylo snad možné vyhnat nacistická vojska ze Sovětského svazu jinak než válkou? Bylo možné porazit japonského agresora jinak než válkou?

Strejček jde ve svém tažení proti Cheneymu dokonce tak daleko, že mu přičítá nepřímou vinu za Putinovu agresi proti Ukrajině. Soudí totiž, že vymezením se proti Bushovu „prozíravě opatrnému vystoupení v Kyjevě v létě roku 1991, tzv. Chicken Kiev Speech (v němž ´Bush starší obezřetně vyzýval spíš k reformě Sovětského svazu než k jeho rozpadu a varoval tehdy Ukrajinu, že odtržením od Sovětského svazu by tato země mohla »sklouznout k sebevražednému nacionalismu«´), Cheney významně pomohl nasměrovat americkou zahraniční politiku v této části světa k vývoji, jehož neblahé důsledky vidíme dnes.“ Přitom onen Bushův proslov nelze vnímat jinak, než jako jeden z fatálních omylů americké zahraniční politiky, neboť dějiny šly jinou cestou. Tři týdny poté, co prezident Bush podpořil v Kyjevě Gorbačova (na úkor ukrajinské nezávislosti), došlo v Moskvě k protigorbačovskému puči. Ten byl nakonec neúspěšný, ale urychlil rozpad Sovětského svazu – Ukrajina vyhlásila samostatnost 24. srpna 1991. Představa, že se podaří SSSR udržet jeho reformováním, byla naprosto naivní. Mezi těmi, kdo této naivitě oponovali, byl také Dick Cheney - a měl pravdu.

Vskutku až komicky vyznívá Strejčkovo tvrzení, že Cheneyho neokonské válečnictví nakazilo konzervativce i v Evropě,přičemž „dnešní ODS v Čechách a její opakovaná orwellovská (vlastně cheneyovsko-rumsfeldovská) teze »válka je mír«, která pomohla tuto stranu v naší zemi zničit, jsou toho pro nás smutným příkladem.“ Takže vlastně za současnou situaci ODS, jistěže nikoli ideální, může nepřímo Dick Cheney. A jenom pro odlehčení si zkusme představit, jak by našim uším zněla věta „Churchillova teze »válka je mír« pomohla ve válce s Německem zničit Velkou Británii“.

Autor soudí, že zbavit se „cheneyismu“ nebude nijak lehké. Nejsem si jist, jestli by se mnozí mezi námi neměli zbavit něčeho jiného – proputinovského appeasementismu (když už jsme u těch -ismů).

Poněkud jiné reakce

Přiznám se, že mě postoj Institutu VK, vyjádřený v textu Ivo Strejčka, nemile překvapil – a zarmoutil. Chovám vůči bývalému viceprezidentovi úctu a sympatie. Že by se nenašlo nic, co by si zasloužilo kladné hodnocení? Obtížně uvěřitelné. Naštěstí existují i jiné pohledy, jiná slova, jiná svědectví. A ta mé rozčarování zmírnila. Pocházejí od osobností, jichž si vážím právě tak jako Dicka Cheneyho.

Bývalý prezident Bush jr. v prohlášení uvedl, že odchod tohoto muže je pro USA ztrátou; jeho přátelům způsobil hluboký zármutek. On i bývalá První dáma Laura na něj budou vzpomínat jako na slušného a čestného člověka, kterým vždy byl. Historie si ho bude pamatovat jako jednoho z nejlepších veřejných činitelů své generace – patriota, který do každé funkce, kterou zastával, vnášel integritu, vysokou inteligenci a smysl pro odpovědnost. „Jako mladý pracovník Bílého domu a šéf štábu, kongresman, ministr obrany a nakonec můj viceprezident si Dick získal důvěru a vysoké uznání od pěti prezidentů. Požádal jsem ho, aby se v roce 2000 stal mým kandidátem na viceprezidenta, poté co jsem jej nejprve pověřil hledáním nejlepšího možného člověka na tento post. Během našich dlouhých rozhovorů o tom, jaké vlastnosti by měl viceprezident mít – hluboké zkušenosti, zralý úsudek, charakter a loajalitu – jsem si uvědomil, že právě Dick Cheney je tím, koho potřebuji. Dodnes jsem vděčný, že stál po celých osm let po mém boku.“

Republikánský senátor Mitch McConnell označil Cheneyho za hluboce vlasteneckého politika; díky jeho intelektu, zkušenostem a odhodlání je Amerika bezpečnější. Zmínil Cheneyho pevný charakter a vlastnosti jako organizační kompetenci, dalekozrakou vizi a sílu vůle. Bývalý Trumpův viceprezident Mike Pence uvedl, že Cheney byl opravdu dobrým a skvělým mužem. Vyzdvihl jeho vlastenectví a podporu ozbrojeným silám. Pro něj jako viceprezidenta byl Cheney vzorem. A konečně někdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová řekla, že Cheneyho obdivovala pro jeho integritu a lásku ke Spojeným státům. „Jsem vděčná, že jsem měla možnost s ním dvakrát spolupracovat – když byl ministrem obrany za prezidenta George H. W. Bushe na konci studené války, což bylo pro Ameriku a její hodnoty triumfální období, a poté, když jako viceprezident pomáhal vytyčit směr k ochraně Ameriky po temných dnech 11. září.“ Cheneyho označila za inspirativní osobnost a mentora, který ji hodně naučil o veřejné službě.

Takto by se dalo pokračovat ještě dlouho. Místo toho si položme otázku. Kdo má v hodnocení Dicka Cheneyho pravdu? Ivo Strejček z Institutu VK, nebo ti, kdo se zesnulým politikem spolupracovali a měli možnost ho důvěrně poznat? Za sebe říkám: „B“ je správně.

●

https://www.institutvk.cz/clanky/3268.html