Tupožitost: Nový národní sport

Existují slova, která potřebujeme – jen jsme je ještě nevymysleli. A tak jedno vzniklo právě teď: tupožitost. Slovo, které konečně pojmenovává jev, na který upozorňujeme už roky, ale dosud nám chyběl výraz, jenž by trefně vystihl jeho chuť, zápach i atmosféru. Tupožitost je opakem ostražitosti. Je to pohodlná slepota, kterou si člověk obhajuje tím, že „má přece právo na klid“.

Co je tupožitost? Tupožitost je stav, kdy člověk ztrácí bystrost, protože si zamiloval pohodlí. Není to jen nepozornost. Není to ani lenost. Je to kombinace:

• tuposti – neboli záměrného přivření očí, protože otevřené by mohly ukázat, že je třeba něco dělat;

• požitkářského klidu – kdy je lepší dát si další latté a říct si, že „svět se beztak nezblázní, a i kdyby, tak co já s tím“.

Tupožitost je psychická deka, kterou si hodíme přes hlavu, aby nebylo vidět, že venku prší problémy. Tupožitost je fascinující v jednom: vypadá jako volba, ale realita je, že se často stává zvykem.

• Vidíme problém a řekneme si: „Ono to nějak přestane.“

• Nevidíme problém a řekneme si: „Kdyby to bylo důležité, někdo by mi to řekl.“

• A když už někdo opravdu řekne? To nejběžnější: „Nebuď negativní, já na to nemám kapacitu.“

A tak se tupožitost stává novodobým zenem – ovšem bez moudrosti a bez osvícení. Jen s tím příjemným „klidem“, který trvá přesně tak dlouho, dokud se realita nerozhodne zaklepat na dveře (nejčastěji přetížené exekutorky, realitního makléře nebo okenního montéra „s dotací“). Není pochyb, že tupožitost má své místo i na úrovni státu. A nejen že tam má místo – ona tam má parkovací kartu VIP stání.

• Když se něco zpacká, místo ostražitého: „Proč se to stalo?“ nastupuje tupožité: „To nebyla moje kompetence.“

• Když se objeví varování, místo: „Prověřme to.“ slyšíme: „To nepřináší klid občanům, tak to ignorujme.“

• A když už je problém tak velký, že se nevejde pod koberec? Tupožitost věcně konstatuje: „Vina je na straně veřejnosti, protože to nechápala.“

Tupožitost je tak vlastně ideální mentalita do prostředí dotací, strategií, kampaní a krizových PR manuálů. Ostražitost je drahá a vyžaduje práci. Tupožitost jen tiskne tiskovou zprávu. Na rozdíl od lenosti, která je alespoň poctivá, tupožitost má moc. Tupožitý člověk nevypadá nezodpovědně – vypadá totiž spokojeně. A ta spokojenost je nakažlivá. Najednou se v okolí rozšíří přesvědčení, že problémy jsou buď přehnané, nebo vyřešené. A když nejsou ani jedno, jsou přinejmenším neaktuální. A tak společnost začíná žít v příjemném polosnu, kde nepříjemné věci mizí a zůstávají jen ty, které „dávají hezký pocit“. Jenže realita nemá povinnost být hezká.

Možná je tupožitost jen logickým produktem přehlcené společnosti. Zprávy, notifikace, krize, signály, hrozby, grafy, varování – kdo to má pořád sledovat? Tupožitost tak vzniká jako obranný mechanismus, ovšem z Pata a Mata, nikoli z psychologie. Jako by dnešní člověk říkal: „Chci žít v klidu, i kdyby mě to stálo budoucnost. Ale hlavně teď hned a bez rušení.“

A závěr? Tupožitost je roztomilá, dokud není tragická. Bez ostražitosti totiž žádná společnost neudrží svobodu, bezpečí ani zdravý rozum. A bez zdravého rozumu… no, zůstane jen tupožitost. Taková národní nálada, kde se každý tváří, že je všechno v pořádku, protože si to tak přeje. Možná právě proto potřebujeme ostražitost – ne jako paniku, ale jako umění dívat se bez filtrů pohodlnosti. A tupožitost? Tu si nechme jako vtip, ne jako politiku.