Opatrná kritika soukromého práva

Člověk je bytost omylná, a právě proto duševně silný jedinec nikdy neztrácí naději ani optimismus. Přesto platí: pokud přijmete určité předpoklady, musíte přijmout i důsledky, ke kterým tyto předpoklady logicky vedou. Přijímám tedy hypotézu, že svět je nekonečně konečný – to jest, že umožňuje nekonečné množství kombinací konečné množiny prvků, ze kterých je složen. Uznávám, že je to jen jeden z mnoha scénářů, ale nebudu se za tuto představu omlouvat, protože podobně uvažuje i Nietzsche – a ještě se tím chlubí.

Z tohoto pohledu se zdá být představa individuálního vědomí, chápaného ateisticky jako efemérní projev emergentismu, který chvíli je a pak prostě zanikne, logicky nekonzistentní. Máme totiž dostatek empirických indicií z individuální zkušenosti: jsme si vědomi svého vědomí pouze tehdy, když jsme při vědomí. V podstatě jde o jakési „cogito ergo sum“ na splátky. Jakmile vědomí dočasně ztrácíme – při spánku, anestezii nebo jiných stavech –, ztrácíme i vědomí o tomto vědomí. Toto celkem banální konstatování nás paradoxně vede k méně banálnímu závěru: že vědomí (a tedy existence) je z naší vlastní perspektivy věčné. Vědomí prostě „sčítá“ jen aktivní fáze a ty neaktivní ignoruje. To je představa Nietzscheho – a nyní i moje. Není nutně teistická.

Na druhé straně v nicejském vyznání víry se praví: „Věřím v život věčný.“ Je to stejný fenomén, pouze vyjádřený v jiném kulturním rámci. Shoda jednoho celkem běžného typu ateisty a jednoho celkem běžného typu teisty.

Nicejské vyznání víry je přitom součástí naší kulturní tradice. Většina našich postojů se odvolává na „judaisticko-křesťanské dědictví“, tedy na víru v život věčný – formulovanou v této tradici. Nicejské vyznání vychází z judaismu, ale přesahuje ho, a pokud vím, je přijímáno většinou křesťanských denominací.

Vyšli jsme tedy z určitých předpokladů, které jsme se pokusili popsat – snad názorně. Ve věčném trvání vědomí (a tedy individuální existence) mám jasno. Co mě ale trápí, je otázka, jak bude ve světle této představy naloženo s mým majetkem.

Tělesná existence jednoho dne skončí, ale majetek právně přejde na nového držitele. Pokud však vědomí trvá – a některé křesťanské denominace doslova očekávají tělesné vzkříšení mrtvých – pak jak přistupovat k otázce vlastnického práva?

Představme si, že osoba XY zanechá vilu, auto a pozemek svým dědicům. Nebo nezanechá, ale dědici je získají podle zákona. Pokud ovšem za X tisíc let dojde ke vzkříšení, kdo má na tento majetek právní nárok? Na jedné straně máme konkrétní majetek, který se po staletí přenášel mezi dědici. Na druhé straně ale najednou stojí XY, původní vlastník, který se – z hlediska vědomí – vrátil do vědomé existence.

Vzniká spor. Má XY stále právo na „svůj“ majetek? Nebo je jeho smrt právně rozhodující, navzdory filozofické kontinuitě vědomí?

Situace se mi zdá neřešitelná, pokud se na ni díváme prizmatem současného soukromého práva. Samozřejmě, v nějakém typu kolektivistického (nebo eschatologicky osvíceného) uspořádání by bylo možné tento paradox obejít – například zrušením soukromého vlastnictví. Jenže zákonodárce a společnost zatím nejsou podobným úvahám nakloněni.

Patrně vycházejí z jiných metafyzických představ. Možná věří, že svět je nekonečný nejen „kombinatoricky“, ale i materiálně – že umožňuje nekonečné množství kombinací nekonečné množiny prvků. Možná přidávají i víru v nekonečné paralelní světy.

Zde však nastává problém slučitelnosti. Jak skloubit tuto fyzikálně-matematickou představu s nicejským vyznáním víry, které pracuje s janovskou eschatologií – s představou jedinečné, finální, neměnné budoucnosti?

Přes všechny rozpory by to možná byla dobrá zpráva – pro environmentalisty (žádné konečné zdroje!) i pro sázkaře (v každém vesmíru jednou vyhrajete).