Začal jsem chovat králíky. Doma v Praze to nejde, takže je mám na chatě kousek za městem. Králíky a pár slepic. Říkám si: vajíčka jsou drahá, tak se nějaká z vlastního chovu hodí. A králík – to je zdravé maso. Šel jsem do toho s tím, že to moc práce nedá, a teď v důchodu mám přece dost času, abych se o ně postaral.
Když to ale všechno spočítám – krmení, práce, proježděné kilometry – tak to zas tak úplně výhodné není. Ale je to trochu zábava. A člověk má radost z vlastní produkce. Takže nelituju.
Včera jsem sedl do auta, že vyrazím na tu svou „farmičku“, jak jí říkám. Zatéká mi tam trochu do kůlny a potřebuji pokosit trávu. Vyjedu z Prahy, konečně se dostanu na okresku, kde jezdím vždycky rád – pomalu, nespěchám, rozhlížím se po krajině. Chvilka klidu.
Najednou houkačka. Za mnou se řítí policejní auto, bliká na mě, ať zastavím. Vždycky se mi v tu chvíli trochu zrychlí tep. Nejsem si vědom, že bych něco provedl. Jezdím opatrně, pojistku mám, i řidičák, technickou v pořádku. Pro všechny případy – lhát a vymýšlet si umím taky, přežil jsem patnáct let práce v korporátu.
Sjedu ke krajnici, zastavím, čekám. Policista vystoupí jak z amerického filmu, když ještě bývaly dobré, podívá se na mě a říká: „Pane řidiči, vystupte si z auta.“ Odpovídám: „Dobrý den, udělal jsem něco?“ Snažím se navázat kontakt, abych zjistil, co se děje.
Tváří se komisně, nepřístupně. Obchází auto, nahlíží dovnitř, chce otevřít kufr… pořád mlčí. Začínám být nervózní. V duchu přemítám: nejel jsem moc rychle? Nemám prošlou zelenou kartu?
Pak vytáhne deku a lampu, lehne si pod auto a funí u toho jako stará běhna, když jde do schodů. Leží tam dost dlouho. Pak to chvíli vypadá, že si dal přestávku. Říkám si: má toho dost, platy nic moc – ať si kluk dá pauzu. Když už začínám mít strach, že ho třeba klepla pepka, vyleze.
Zjeví se celý brunátný jak džin z láhve od rumu. Začínám být opravdu nervózní. Napadá mě, že hledá drogy, nebo aspoň marihuanu. Už to nemůžu vydržet a zeptám se, co se vlastně děje, že spěchám. Zamumlá cosi jako „pitál“ nebo „kopitál“. Nejdřív nerozumím, ale pak mi to dojde – kapitál: chce úplatek. Nebo výpalné, když jsem přece nic neprovedl.
Vytáhnu dost neochotně bankovku, co jsem měl připravenou na plaňky na nový plot, a s pochopením nevyhnutelnosti celé situace mu ji nenápadně zasunu do kapsy. Říkám si: no tě bůh, to už jsme tady jak v Mukačevu na strážnici – kulturní výměna. Policista ještě jednou obejde auto a nakonec pronese:
„Pane řidiči, vaše auto je červené, na zadním sedadle máte srp a kladivo. Kdybych tam ještě našel Marxův Kapitál, jedeme rovnou do Bartolomějské. Tentokrát jen přátelské varování.“
Aha, konečně mi to došlo. Nový zákon o komunistických symbolech. Příště si dám pozor. Ale tu tisícovku jsem už z něj nevyrazil.
Stejně jsem měl ale už připravenou výmluvu, naskočilo mi to rychle, ta práce v korporátu se mi hodila. V Bartolomějský bych řekl, že to kladivo je palička a srp není vůbec srp, ale sekanítko. V Bartolomějský budou chytrý, ale nepřeceňuji je. To si musím zapamatovat, třeba to ještě použiji někdy příště – jak se znám, spíš jo než ne.
Pak se složím do toho jasně červeného auta, spíš rudého, provedu zařazení ve tvaru Leninovy čepice a pomalu vyjíždím zpět na komunistikaci druhé dělnické třídy. A jak jsem celý zpitomělý, pustím si Český rozhlas. Trvá mi pět minut, než se vzpamatuju. Když mi konečně dojde, že v rádiu mluví Zdechovský, otřesu se odporem, jak když se Trocký splete a místo kubánského rumu do sebe kopne vodku, a přepnu to na ty italské komouše Ricchi e Poveri – kýč, ale aspoň nic nepředstírá. Polechnu Felicitu, co tak trochu zní jak Internacionála.
Po další čtvrthodince plynulé jízdy dorazím na chatu. Králíci jsou rádi, že mě zase vidí – aspoň doufám. Jsou všichni SPOLU u prázdného krmítka a čumí jak vyvoraný myši. Vůbec netuší, co s nimi nakonec bude.