Každý řidič ví, že sledovat dění kolem jedoucího vozidla pomocí zpětného zrcátka má své limity. Existuje totiž něco, čemu se říká slepé místo. Je to úhel pohledu, který vám brání vidět celou situaci. Spoléhat se pouze na zpětné zrcátko, které má zprostředkovat vnímání dopravní reality, tedy nestačí. Každý řidič, který chce jezdit bezpečně, se musí naučit s tímto omezením pracovat.
Podobné slepé místo vnímám i v diskusích o konfliktu s Ruskem. Od samého začátku ruské agrese – a vlastně ještě dlouho předtím – jsem si všímal existence tohoto slepého místa ve většině debat, které jsem četl nebo sledoval v médiích. Hovoří se o spravedlnosti, morálce, o právu a vině. To přirozeně rezonuje a působí na představivost čtenáře či posluchače. Co mi však chybí, je prostá úvaha o důsledcích přetrvávající a neřešené krize. Očekával bych, že podobný vhled nabídnou lidé, do jejichž kompetencí to patří – ministr obrany, premiér, šéf generálního štábu. Nic takového, kromě opakovaných výzev k podpoře Ukrajiny, jsem ale nezaznamenal.
A přitom ta úvaha není složitá. Nejde o kvantový počítač ani kvantovou fyziku. Otázka zní prostě: Co se stane, když se velmoci nedomluví a začnou sporné otázky řešit silou? K tomuto tématu bych očekával jasné vyjádření kompetentních míst. Ano, jisté snahy tu byly – například iniciativa informující o základním balíčku přežití. Komu čest, tomu čest. Nelze všechno jen kritizovat. Expertní týmy vydaly podrobné a potřebné informace o tom, co si vzít s sebou v případě jaderného útoku: zubní kartáček, sirky, pět set korun v hotovosti – já si přibaluji sebrané ekonomicko-politologické spisy Fialy, tuzemský rum a kondom pro případ planého poplachu. Tuto iniciativu je třeba ocenit. Ale i tak si troufám říci, že důkladnější úvahu, třeba podpořenou teorií her, postrádám.
Představoval bych si to nějak takto: existují dvě základní možnosti, jak postupovat v případě nesouladu mezi jadernými mocnostmi. První, velmi banální, nudná a nepopulární zejména mezi zastánci morálního narativu, je domluva. Každý udělá určité ústupky, které se sice nebudou líbit všem, ale zajistí alespoň dočasnou koexistenci – třeba až na pět let.
Druhou možností je konflikt. Tradiční způsob řešení ideologických nesrovnalostí – prosté bismarckovské pokračování politiky vojenskými prostředky. Jenže na rozdíl od Bismarcka, který žil v 19. století, došlo k technologickému pokroku: konvenční zbraně nahradila štěpná reakce. Zlé jazyky tvrdí, možná i nějaké dezinformační svině, že jaderné arzenály mají potenciál několikanásobně zničit planetu. A stranou zájmu zůstávají biologické a jiné zbraně, které bych – po zkušenosti se šířením svrabu a žloutenky, jež právě teď bují v ČR – rozhodně nepodceňoval. Ani v tomto scénáři však není nutné panikařit. Pokud nedojde k vychýlení osy zemského otáčení nebo jiné fatální události, která by znemožnila existenci života, stále existuje naděje: ve druhé či třetí generaci přeživších krys, blech a potkanů může dojít k zachování života. A tím pádem i k možnosti vzniku nové svobodné společnosti, kde by mohl existovat svobodný Tibet a jiné dnes strádající a znevýhodněné národy – včetně transgenderů a koček. Což je bez nejmenších pochyb silným argumentem hodnotové politiky.
Absenci těchto scénářů vidím jako slepé místo diskusí všech kompetentních, vzdělaných, morálně kovaných, navoněných, hezky oblečených a čistých lidí. Přimlouvám se, aby to konečně řekli nahlas. Je nejvyšší čas – protože pokud slepé místo přehlédneme, ztratíme možnost přibalit si do balíčku rum či kondom (kondom pro případ falešného poplachu).