Konkurz na malého inkvizitora
Na rozdíl od Velkého inkvizitora máme u nás jen malé a velmi malé inkvizitory – z Brna, z Prahy i z Bruselu. Velký inkvizitor se v našich poměrech zatím nevyskytuje; na to jsme příliš malá země. Zato adeptů na malého inkvizitora je víc než dost.
Příběh o tom velkém inkvizitorovi se odehrává v Seville v době inkvizice. Kristus se vrací na zem tiše, bez triumfu. Lidé ho poznají podle činů: uzdravuje nemocné, křísí mrtvou dívku. Dav je ohromen, ale Velký inkvizitor, devadesátiletý kardinál, nechá Krista zatknout. V noci přichází do cely a pronáší dlouhý monolog. Kristus mlčí. Inkvizitor vysvětluje, že církev napravila Kristovu chybu: dal lidem příliš velkou svobodu. Lidé však podle něj netouží po svobodě, ale po chlebu, jistotě a autoritě. Kristova odmítnutí ďáblových pokušení (chléb, zázrak, moc) byla podle inkvizitora omylem, protože lidé chtějí právě tyto věci. Církev proto převzala moc, aby lidem „ulevila“ od břemene svobody.
Tento příběh je známý. Známé je i to, že u nás žije řada lidí, kteří uvažují podobně – a tím oživují motiv Velkého inkvizitora v domácích kulisách. Elitáři, kteří se vidí jako povolaní ochránci společnosti před přílišnou svobodou. Slibovali chléb (růst HDP), zázrak (platy jako v Německu) a požadovali moc, aby to mohli splnit. Mnozí z těchto malých inkvizitorů jsou konvertité: pochopili, že věrnost jedné doktríně je znakem společenské spodiny, a tak dnes s hrdostí říkají pravý opak toho, co říkali včera. Poznáte je podle toho, že i když lžou, až se jim od pusy práší, mluví jazykem církve: o právech, spravedlnosti, rovnosti před zákonem a nově i o jakýchsi hranicích ústavy.
Milují funkce a tituly. Když ne přímo předseda vlády nebo ministr, eurokomisař, tak alespoň člen správní rady. Chodí do televize k Moravcovi a Tománkové a mluví, jako kdyby četli z Písma svatého – pořád dokola jednu stranu z Levitica. Jsou však i tací, kteří moc nemluví, spíše čtou, co jim jiní napíšou, ale místo vlastních slov nechají mluvit svůj ztepilý zjev – aby vás přesvědčili, že čo bolo, to bolo, terazky „jsem, který jsem“.
V příběhu o Velkém inkvizitorovi Kristus na dlouhý obžalovací monolog neodpoví. Jen inkvizitora políbí. Inkvizitor je otřesen, ale trvá na svém: Krista propustí, ale vyžene ho se slovy, že se nesmí vrátit, protože by narušil řád, který církev vybudovala.
Poučení je zřejmé: i hříšníkům – včetně Velkého inkvizitora – Kristus odpouští. Pro naši situaci je však dobré mít na paměti, že autorem příběhu byl Rus. Závěr tedy může být i jistý typ hybridní zbraně. Proto bych místo polibku doporučoval spíše obezřetnost – a u všech malých a malinkých inkvizitorů, kteří se hlásili nebo stále hlásí do konkursu, provést důkladné audity.