Krmení králíků - epilog
Králíci se nažrali. Králík Proudhon skočil na Rosu a teď dupou. V zahradě je klid a ozývá se to jako když Uljanov kráčí s Naděždou ulicemi nočního Petrohradu z výboru Kominterny.
Soused Walter, co trochu vypadá jako Walter Ulbricht, se nakloní přes plot a ptá se, jestli bych mu nepůjčil kladivo. „Jasně,“ říkám, „klidně i srp, jestli chceš.“ Nevím, proč říkám srp – na ten se mě přece vůbec neptal.
Potřebuji ještě zajít do obchodu pro nějaký proviant. Z dálky se vyhýbám mrazicímu boxu s Ruskou zmrzlinou i regálu se Stoličnou. Trochu mi buší srdce. Mám strach, abych nezrudnul. Zastavím se – a zjistím, že stojím pod portrétem prezidenta. Vyděšeně uskočím. Vzpomenu si na jeho komunistickou minulost. Začíná mi z toho hrabat jak Džugašvilimu v roce ’33.
Od té policejní kontroly na to pořád myslím. Zákon je zákon – ať už o komunistických symbolech, nebo o kolektivizaci. Zákon se musí poslouchat. Kdo ho neposlouchá, je disident. Anebo kriminálník – dealer drog, zloděj bitcoinů, nebo nedej bože anarchista.
Zpátky na zahradě. Proudhon znovu dupe, tentokrát s králicí Fridou. Jestli to takhle půjde dál, budu muset pořídit nové králíkárny – jako komunisté v třetí pětiletce ty paneláky na sídlištích.
Walter mi vrací kladivo a říká, že by si ještě půjčil i ten srp. Dívám se na něj s lehkou nedůvěrou – klidně to může být renegát. Zve mě na oplátku na ruský čaj. Polije mě horkost. Walter a ruský čaj? To je jak z Žertu od Kundery. V hlavě mi běží motiv z Kalinky – nemůžu se ho zbavit.
Napadne mě, že budu muset zrušit plánovanou dovolenou v Itálii. Tam je přece silná komunistická strana. Gramsciho snad čtou i na základkách. Ale kam tedy jet? Ve Francii je to to samé – možná ještě horší. Ke komunistické straně se tam v minulosti hlásili intelektuálové a umělci: Pablo Picasso, Michel Foucault, André Breton, Romain Rolland, Anatole France, Albert Camus, J.-P. Sartre…
Proudhon zase dupe. V zahradě je klid a rozléhá se to jako když Uljanov s Naděždou kráčí nočním Petrohradem – tentokrát z jiného výboru Kominterny.