Rok 1848: Jaro národů v českých zemích a první krůčky moderní politiky
Doba temna
Rok 1848 si většina z nás možná matně pamatuje ze školních lavic jako „jaro národů“ – velkou evropskou revoluční vlnu, která zasáhla Vídeň, Berlín, Paříž a dokonce i malé české země. Ale co se tehdy vlastně u nás dělo? Byl to výbuch nadšení, nebo jen naivní sen několika obrozenců? A co z toho všeho zůstalo?
Před rokem 1848 to v českých zemích vřelo pod pokličkou. Cenzura, centralismus a všemocný Metternichův aparát dusil všechny, kdo se chtěli svobodně nadechnout. Ale český národ už dávno spal jen jedním okem. Obrozenecké hnutí vykonalo své – čeština se opět používala, noviny se tiskly, divadla hrála a národní hrdost se pomalu probouzela. Chyběl jen okamžik, kdy kulturní obrození přejde v politické. A ten okamžik přišel v březnu 1848.
Když padl Metternich, vyšel i český lid zpoza kamen. Ve Svatováclavských lázních se sešly stovky lidí a vytvořily tzv. Svatováclavský výbor, který sepsal „Petici národu“. V ní se jasně říká: chceme zrovnoprávnit češtinu s němčinou, chceme zrušit robotu, chceme větší svobodu. Byla to první takto veřejná a organizovaná výzva českého národa k reformám.
Možná nejikoničtějším momentem české revoluce byl „dopis do Frankfurtu“ od Františka Palackého. Němci nás pozvali na jejich sněm, abychom byli součástí velkého „německého národa“. Palacký jim vzkázal, že Češi jsou národ jiný a že by „nechtěl, aby Rakousko zaniklo“, protože jedině v jeho rámci můžeme přežít. Český hlas se tak poprvé ozval v celoevropské debatě – a ne jako prosba, ale jako názor.
Na jaře se v Praze konal Slovanský sjezd – první svého druhu. Slované z celé monarchie se sešli, aby řekli: nechceme být menšinami, chceme být rovnocennými národy. Ale zatímco debatovali, venku v ulicích už bylo horko. Když se vojsko pokusilo potlačit shromáždění, propuklo povstání. Pražané postavili barikády a bojovali – marně. Město bylo ostřelováno, mnoho lidí zemřelo a Windischgrätz zavedl stanné právo.
Po vídeňských bouřích se ústavodárný sněm přesunul do Kroměříže. Zdejší atmosféra byla mnohem kultivovanější než v revoluční Praze. Čeští poslanci zde navrhovali federalizaci říše a jazykovou rovnoprávnost. Bohužel, ani tento pokus nevydržel. Císař František Josef I. sněm rozpustil a nadiktoval novou, konzervativní ústavu.
Přes všechna zklamání však revoluce přinesla jeden skutečný zlom: zrušení roboty a poddanství. Od září 1848 byli rolníci konečně svobodní lidé. Žádné další dřiny zdarma pro vrchnost. Tento krok měl hluboký dopad na naši společnost – český venkov se začal měnit, lidé se začali stěhovat za prací do měst, vznikala nová třída podnikatelů a řemeslníků. Modernizace společnosti dostala zelenou.
Revoluce byla potlačena, ale její duch nezmizel. Češi se poprvé naučili, že mají politický hlas. Že mají právo žádat, diskutovat, protestovat. A především, že svoboda není samozřejmost, ale výsledek zápasu. I díky tomuto krátkému, chaotickému, ale významnému roku jsme mohli o sedmdesát let později zaklepat na bránu samostatného státu.
Dnes si rok 1848 možná připomínáme jen málo. Ale kdykoli zvedneme hlas proti bezpráví nebo se domáháme svého jazyka a identity, jsme dědici onoho bouřlivého jara. Rok 1848 nás naučil něco, co stále platí: že kdo mlčí, ten už prohrál.