Co kdyby český parlament označil dobu temna za kolonialismus

Doba temna

Pozdní, ale logický krok v době restitucí a globální paměti.

liberální progresivista popularizující "kybernetický občanský humanismus" skrze ESG participaci

8:30

Napište první komentář

Představme si, že český parlament přijme zákon, který období 1620–1918 oficiálně pojmenuje jako koloniální nadvládu nad českými zeměmi. Ne jako historickou křivdu, ne jako „složitou epochu“, ale jako kolonialismus vnitroevropského typu. Ne kvůli minulosti. Kvůli přítomnosti.

Po Bílé hoře nebyly české země partnerem říše, ale objektem správy. Domácí elity byly odstraněny, jazyk vytlačen, politická autonomie zrušena a hospodářství podřízeno zájmům centra. Správa byla cizí, rozhodování vzdálené a odpor trestaný. Pokud kolonialismus znamená systematické odebrání suverenity a kulturní převýchovu ve prospěch jiné moci, pak „doba temna“ splňuje definici beze zbytku.

Takový zákon by dnes nebyl výstřel do historie, ale reakce na současnost. Především na majetkové nároky Lichtenštejnska, které se opírají o právní kontinuitu právě té epochy, již české dějiny tradičně označují za dobu poroby. Stát, který jednou připustí kontinuitu moci kolonizátora, jen obtížně vysvětluje, proč ji jindy odmítá. Pojmenování minulosti by zde nebylo gestem, ale obranným právním rámcem.

Zároveň by šlo o krok plně srozumitelný světovému trendu. Státy po celém světě – včetně těch, které byly součástí impérií – dnes redefinují své dějiny jazykem kolonialismu, reparací a paměťové spravedlnosti. Evropa není výjimkou, jen si dosud zvykla mluvit o kolonialismu vždy někoho jiného. Vnitroevropské kolonie se do vyprávění nehodí.

Zákon by samozřejmě vyvolal odpor. Ozvalo by se, že „nelze hodnotit minulost dnešní optikou“, že „šlo o jinou dobu“ a že „impérium přineslo i modernizaci“. Přesně ty samé argumenty, jaké slýcháme u každého kolonialismu. Rozdíl by byl jen v tom, že by se netýkaly Afriky, ale Čech.

Smyslem takového kroku by nebyla msta ani přepis učebnic. Smyslem by bylo narovnání pojmů: uznat, že česká moderní státnost vznikla navzdory třem stoletím cizí moci, nikoli díky nim. A že právní i majetkové nároky odvozené z koloniální epochy nelze posuzovat, jako by šlo o normální kontinuitu svobodného státu.

Kolonialismus není otázka vzdálenosti, ale moci. A pokud dnes svět znovu čte své dějiny tímto jazykem, je žádoucí, aby Česko konečně pojmenovalo i ty své – bez baroka, bez sentimentu, bez iluzí.