Česká konfederace 1619: První ústava na světě, umožňující odvolání panovníka, pokud poruší smlouvu s reprezentací lidu

Když se řekne třicetiletá válka, většině z nás zabliká na mysli jména Matyáš a Ferdinand, defenestrace, poprava pánů a katastrofa na Bílé hoře. Málokdo si ale vybaví, že právě mezi těmito událostmi český prostor na chvíli zazářil pokusem o něco mimořádného. Na necelých patnáct měsíců zde existovala Česká konfederace – federativní útvar s voleným králem, náboženskou svobodou a právně zakotveným podílem zemí na moci. Střed Evropy na okamžik ožil ideou moderní ústavy a mezizemské rovnosti. Co se tehdy odehrálo? A proč tenhle příběh mizí z učebnic?

Cesta ke konfederaci byla po událostech Majestátu Rudolfa II. (1609) přiznávající náboženskou svobodu nekatolickým stavům a defenestraci z 23. května 1618, která odstartovala stavovské povstání. Přičemž královská moc byla odmítnuta a vzniklo provizorní řízení země – Direktorium. Poté generální sněm v červenci 1619 svolal zástupce všech pěti zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice) a výsledkem bylo přijetí „Ústavy a smlouvy o konfederaci“ – dokumentu o 100 článcích, který zaváděl rovnost zemí, voleného panovníka, 30 defenzorů (zástupci konfederace měli chránit jak evangelickou víru, tak ústavní pořádek – de facto první ústavní soud v Čechách) a vyvažování moci (Král byl odpovědný sněmu - pokud porušil ústavu, mohli ho stavy odvolat). Česká konfederace předběhla dobu.

Co tehdy vzniklo, dnes vnímáme jako konstituční monarchii s prvky federace, kdy dělba moci byla mezi králem, sněmem a defenzory (současnou paralelou moc výkonná, zákonodárná a soudní). Byla nábožensky tolerantní se státním protestantismem, ale s ochranou katolíků. Měla společnou armádu, ale daně vybíraly jednotlivé země. Její ústava z roku 1619 byla první na světě, která výslovně umožňovala odvolání panovníka, pokud poruší smlouvu s reprezentací lidu.

Konfederace nakonec padla, protože armády Katolické ligy byly profesionální a dobře financované. Stavovská armáda na ně nestačila. Protestantská Evropa sice sympatizovala, ale faktická pomoc chyběla. Anglie i Nizozemí zůstaly u slov. Také města váhala s podporou, šlechta neměla jednotný zájem a peníze na žold chyběly. Přestože byla konfederace rozmetána u Bílé hory (8. listopadu 1620), myšlenky, které ztělesňovala, přetrvaly:

• Ústava USA (1787) nese stopy principů vyvažování moci a odpovědnosti vládce.

• Švýcarsko je ukázkou federace malých celků s rovnými právy – podobný model, jaký v roce 1619 zamýšleli čeští stavové.

• Evropská unie i dnes řeší rozdělení pravomocí mezi centrem a členskými státy – diskuse, kterou čeští stavové vedli už o 400 let dříve.

Česká konfederace z roku 1619 byla odvážný a moderní projekt. Byla pokusem o demokratizaci moci, vyvažování zájmů a náboženský smír v době, která znala hlavně diktát síly a víry. Nezachránila se, ale zůstává připomínkou toho, že i malý národ může být inspirací velkým dějinám.