Anti-Benešismus je kolaborantství
Anti-Benešismus
V českém veřejném prostoru se čas od času vrací fenomén, který lze nazvat anti-Benešismem. Pod tímto pojmem se skrývá cílené zpochybňování odkazu prezidenta Edvarda Beneše – ať už jeho role v meziválečném Československu, jeho odbojové činnosti za druhé světové války, nebo jeho poválečných rozhodnutí, zejména dekretů.
Na první pohled se může zdát, že jde jen o „kritické přehodnocování dějin“. Ale ve skutečnosti anti-Benešismus velmi často slouží jako nástroj politického a ideologického útoku proti samotné existenci moderní české státnosti. Proto je nutné o něm mluvit otevřeně: anti-Benešismus je formou kolaborantství.
Edvard Beneš nebyl bezchybný politik – žádný skutečný státník jím nikdy není. Ale jeho zásadní historickou rolí bylo udržet kontinuitu československé státnosti ve chvílích, kdy byla ohrožena.
Mnichov 1938: Beneš dokázal, navzdory kapitulaci západních mocností, přenést československou státní legitimitu do exilu.
Londýnský odboj: Pod jeho vedením exilová vláda získala mezinárodní uznání a obnovila Československo jako součást vítězné koalice.
Poválečná obnova: Dekrety prezidenta republiky byly právním rámcem, který umožnil obnovu státu a vypořádání se s kolaboranty i s agresorem.
Útoky na Beneše proto nejsou jen útoky na jeho osobu. Jsou útoky na samotný princip, že český národ měl právo se bránit a obnovit svůj stát.
Když někdo tvrdí, že Beneš „zradil národ“ nebo že jeho dekrety byly „zločinem“, v praxi tím říká: Češi neměli právo na svou státnost. To je přesně to, co chtěli nacističtí okupanti, sudetoněmecký landsmanšaft a později i komunističtí revizionisté. Anti-Benešismus tak paradoxně propojuje zdánlivě neslučitelné proudy – od krajní pravice přes globalistické relativisty až po některé levicové ideologické skupiny. Společné mají jedno: oslabují historickou paměť a legitimizují narativy těch, kteří v minulosti usilovali o zničení českého národa.
Odmítat anti-Benešismus neznamená nekriticky uctívat Beneše. Znamená to rozlišovat mezi legitimní historickou diskusí a ideologickým útokem, který zneužívá dějiny proti zájmům našeho vlastního národa. Tak jako se odmítá kolaborace s nacisty nebo komunisty, musí se odmítat i snahy dnešních „revizionistů“ očerňovat ty, kteří nesli největší odpovědnost za záchranu republiky. Proto je třeba říct jasně: Anti-Benešismus je kolaborantství. Je to zpochybňování práva českého národa na vlastní existenci – a právě proto je třeba mu čelit.