Ohlédnutí za letošními oslavami osvobození

Na oslavy osvobození jsem si v posledních letech zvykl dívat s rozpaky, ale část letošních oslav jsem vnímal jako mimořádně nechutnou a překračující jakoukoliv myslitelnou mez. Některé projevy by se svou „kvalitou“ klidně mohly zařadit mezi neslavné momenty naší historie – vedle obrázků divokého odsunu Němců, projevů Urválka při procesech s Miladou Horákovou nebo podepisování Anticharty.

Na úvod chci říci, že jsem si vědom, že dík za svobodu je třeba přiznat mnoha odvážným Čechům, kteří nedokázali snášet tu směs kolaborantství, pitomosti, švejkovství a ubohosti části tehdejší populace a utekli bojovat proti nacismu do Anglie či Sovětského svazu – nebo se otevřeně postavili Němcům během pražského povstání. To však nebyl celý národ. To byla jen ta jeho lepší část.

Vezměme si jako příklad nějakého anonymního průměrného Čecha mé generace – třeba Petra nebo Pavla, padni komu padni. Takový průměrný Čech buď pochází z komunistické rodiny, nebo z rodiny, která s komunisty více či méně kolaborovala. Když se nad tím zamýšlím, i já bych možná na svém kmenovém totemu našel nějaký malý srp a kladivo.

Místo obrázku Panny Marie v kostele jsme se v práci a ve škole poníženě klaněli komunistické svaté trojici: Sovětskému svazu, komunismu a osvobození Československa Rudou armádou – i když jsme ji za zády třeba pomlouvali. Vzpomeňte si na prvomájové průvody, schůze ROH, brigády socialistické práce, svazáky. Dnes se stydíme za slabost svých rodičů – i za svou vlastní neschopnost ozvat se proti zjevně pokryteckému režimu. Tenkrát se ale zdálo, že je to na věky – a tak se to dá i pochopit.

Pro ty, kdo to nepamatují: oslavy osvobození nebo prvomájové průvody se skládaly – podle velikosti města – z mnohatisícových skupin zaměstnanců socialistických podniků, škol, institucí. Následovaly transparenty: „Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Ať žije soudruh Gustav Husák a soudruh Leonid Brežněv“, „Za mír a socialismus na celém světě“. Lidé skandovali – hlasitě a dobrovolně. Všude visely československé a rudé sovětské vlajky se srpem a kladivem. Když oslavy skončily, dali jsme si párek s pivem a šli domů užít si zbytku volného dne. Večer běžel v televizi film o osvobozování Prahy nebo jiné válečné drama – a pak jsme šli spokojeně spát s vědomím, že máme socialismus a mír. Toho rituálu se účastnila většina populace. A když jste se z nějakého důvodu odmítli zapojit a hodili třeba marod, výbor ROH to prověřil – ale v podstatě se nic zvláštního nestalo, zvlášť pokud jste byli dělníkem.

Samozřejmě byli i lidé, kteří komunistům vzdorovali. Někdy na protest proti Štrougalově vládě popíjeli, někdy nešli do práce, něco ukradli, nebo – snad z rozhořčení nad potlačováním lidských práv – podváděli svou ženu. A pak tu byli také disidenti. Někdy bylo obtížné tyto dvě poslední skupiny od sebe odlišit – navenek vypadali a chovali se podobně a do hlavy jim člověk neviděl.

S touto vlastní historickou zkušeností chování většiny národa se asi nelze divit, že podobně přepjatou, extrémní a místy až hysterickou kritiku této dnes už nesvaté trojice (Sovětský svaz, komunismus, Rudá armáda) vnímám jako určitý druh kolektivního rituálního sebeprznění. Jako bychom propadali dojmu, že čím více budeme křičet, mávat rukama a zdůrazňovat, jak jsme čistí, demokraticky uvědomělí a lidskoprávní, tím spíš potlačíme svou historickou paměť.

V tomto pozorování mě utvrzuje i jinak vlažný až tolerantní postoj české společnosti vůči křiklavým nespravedlnostem, které se dějí jinde – v Africe, Asii. Ukrajina je výjimkou, ale vezměme si třeba Blízký východ, kde po staletí vládnou rigidní monarchie s hodnotami zcela odlišnými od těch evropských – především co se týče postavení žen a lidských práv. Přesto tam naši diplomaté jezdí často a rádi. A nakonec i běžní Češi si tato místa oblíbili k rekreaci: koupání, moře, opalování. Není to trochu zvláštní, když jsme takoví zásadoví zastánci lidských práv?

Tyto očividné rozpory vnímám jako symptom hlubší společenské patologie – důsledek jakési existenciální úzkosti, která se možná vyvinula jako opožděná reakce na oprávněný pocit nezaslouženě nabyté svobody, demokracie a blahobytu, který nám – možná v dobré víře – společně a nerozborně nadělil Američan Reagan s Rusem Gorbačovem. Pamatuji si to jako dnes: komunisté tehdy dostali svobodu a odpuštění hříchů darem – to bylo radosti!

Zpět ale k dnešku. Jsem přesvědčen, že tuto zjevnou patologii není možné léčit zaříkáváním nebo pochybnými magickými praktikami typu odstraňování soch Koněva či pomníků Rudé armádě. K nápravě je třeba přistupovat racionálně a systematicky – jako když se léčí plíseň mezi prsty na noze nebo hemeroidy.

Až mi ale po delší době došlo, že celé to rituální veřejné sebeprznění je vlastně projevem magického myšlení – něco jako přivolávání deště bubnováním na buben a tancem kolem ohně – najednou se mi ulevilo. Ještě je naděje. Když to došlo mně, musí to dojít i ostatním.

Než se tak stane, je dobré vědět, že potlačování nepříjemných pocitů a špatného svědomí není zdravé. Začněme třeba tím, že si řekneme: „Moji rodiče byli komunisté – no a co? To prostě patří ke mně a k historii mé rodiny. To nepředělám.“ Případně práskali StB, nebo jinak kolaborovali. Nebo jsem byl komanč já. Dle konkrétní rodinné situace. A můžeme si každé ráno po snídani třikrát opakovat jako terapeutickou mantru: Svobodu jsme si nevybojovali, ale dostali jsme ji darem – nejprve od spojenců, a potom od Reagana s Gorbačovem. I to může pomoci. A abych nezapomněl – praktikujme vděčnost. To radí každý průměrný terapeut.

Na druhou stranu – pokud to budeme dál v sobě potlačovat, může nám z toho klidně hrábnout. Nebyli bychom první ani poslední. Pozor na to, ty symptomy jsou rok od roku jasnější.