Co ti mladí dnes pořád skuhrají, že nemají tohle a tamto, že nemají kde bydlet. Mají možnosti, o kterých se nám ani nesnilo. Jen to cestování! Mohou studovat v zahraničí a ještě na to dostat stipendium, nebo můžou jet kamkoliv po Evropě i po světě jako turisté – a ani k tomu nepotřebují moc peněz, když si to umí zařídit. Za komunistů jsme byli rádi, když jsme se jednou za dva roky dostali k Černému moři nebo na Balt. A Chorvatsko? To jste museli být minimálně členem brigády socialistické práce, abyste o něčem takovém vůbec mohl uvažovat.
Někdy mi připadá, že jim je to ale málo dobrodružné – musí vyrazit minimálně na Mount Everest a zkusit ho pokořit, a když jim u toho neomrznou aspoň dva prsty na noze, není to „to pravé vzrůšo“.
Já si ale nestěžuju. Když jsem ještě pracoval, točil jsem to po Evropě pořád, a i přes tu velkou louži jsem se několikrát podíval – Ellis Island i most v San Francisku. Teď už jsem smířený s tím, že se pohybuju spíš doma. Bačkory, televize, pohodlné křeslo, kniha a pravidelné procházky v okolí. Někomu se to může zdát nudné, ale já tu rutinu mám rád. Je to vlastně docela pestré – a někdy i internacionální. V baráku bydlí Ital a Rusové, a v parku často slyším němčinu, ruštinu nebo ukrajinštinu. Vím tak, že jsem pořád v Evropě, se vší tou směsicí národů a jazyků.
Od chvíle, co jsem šel do důchodu, jsem v podstatě nikde nebyl jako turista – a ani mi to nechybí. Polopenze, plná penze, all inclusive – všude plno lidí s mastnými těly různé estetické úrovně. Pohybujeme se stále v takovém trojúhelníku. Praha, pak jedno místo u hranic – spíš venkov, ale docela hezký, tam máme malý, skromný příbytek – a pak jezdíme za dcerou do Queenslandu na Sunshine Coast. Točíme to pořád dokola. Je to trochu jednotvárné, ale nás to pořád baví. Prvních pár let jsme to zvládali půl roku v Praze a půl roku u dcery, teď jsme to trochu protáhli – a už cítím, že mi to schází. Z té české politiky mi už trochu hrabe, asi je to z mých textů trochu poznat, ale do voleb to ještě vydržím. To bych si neodpustil.
Takže mám v podstatě tři pohodlná křesla – na to si potrpím – a všude malou, hezkou knihovnu. Turistiku moc nemusím, takže nikdy nezůstávám v Dubaji a hned míříme do Brisbane. Tři hodiny čekání v Emirátech se dají přežít, horší je těch čtrnáct hodin v letadle. Jednou jsem to zkusil v business třídě. Z Prahy do Dubaje to bylo trochu lepší než economy, ale z Dubaje do Brisbane tam ten rozdíl opravdu poznáte. Musíte se ale chovat civilizovaně – a to já asi neumím.
Posadili mě do pěkné široké koje s vlastním minibarem. Uvelebil jsem se, vypil na uvítanou skleničku šampaňského, prozkoumal minibar i televizi. Poslech ve sluchátkách skvělý – žádný šum jako v economy, kde nevíte, jestli mluví česky, anglicky nebo arabsky. Pak začali nosit jídlo a víno – dobrá vína, servírovaná do skleniček, a steward s úsměvem doléval. Tak jsem pil a pil, cesta hezky ubíhala. Po čtyřech hodinách mě ale začala pekelně bolet hlava – jak jsem míchal všechno to dobré pití – že jsem měl chuť vystoupit už nad Malajsií. Vzal jsem si dva prášky a propadl se do bezvědomí. Ani jsem si neužil ten pěkný bar s hezkou letuškou, na který jsem se tolik těšil. Ale to bylo opravdu jen jednou – na zkoušku. Nejsem Babiš.
U dcery máme malý, hezký pokoj s teráskou vedoucí do backyardu. Když dorazíme a vyspím se, hned se jdu podívat, jak rostou citroníky, které jsme tam zasadili. Máme klid – mladí jsou v práci a ve škole. Sedím, koukám – stejně jako v Praze nebo na chatě v Čechách – co kde lítá. Na zahradu si k nám zvykli chodit magpieové (australské straky). Jsou hrozně voražené, a já je moc nemusím. V přírodě jsou obávané – když si chrání teritorium a vyvádějí mladé, často nalétávají na lidi (tzv. „swooping“). Jsou známy případy, kdy někomu vytrhly z ucha náušnici nebo i kus lalůčku. Lidem se doporučuje nosit brýle a pokrývku hlavy. Ty naše magpie ale krmím – takže jsme kamarádi. Říká se, že mají dobrou paměť a předají to i dalším – že se u nás k nim chováme hezky, tak ať na nás neútočí. Ta moje láska ke zvířatům je tedy spíš z vypočítavosti.
Raději mám kakadu – těch je tam mnohem víc – nebo krásně barevné papoušky, tzv. rainbow parakeets. Ty jsou ale mnohem plašší. Občas si popovídám se sousedkou, která pracuje jako knihovnice. Někdy potkám souseda z rohu – pochází z východního Slovenska. Světoběžník – deset let taxikařil v New Yorku a pak se přestěhoval s rodinou do Austrálie. Tak si i tu slovenštinu procvičím. Říkal, že když byl naposledy na Slovensku, měl pocit, jako by se tam nic nezměnilo – mentalita, nálady. Je zajímavé někdy slyšet názor zvenčí.
Občas si připadám, jako bych měl tři ženy – nebo spíš tři milenky. To je legální. A když jsem u jedné, scházejí mi ty dvě ostatní. Mám to tam rád – počasí, lidi, příroda, moře a nekonečně dlouhé pláže skoro bez lidí. Když si tam dám jejich sladký, červený, šťavnatý meloun, nevyměnil bych to za žádný Everest – ani kdyby mi k tomu přibalili pět šerpů a dva jaky. Taky mám pořád všechny prsty – na rukou i na nohou.
I když turistiku moc nemusím, jeden cestovatelský sen bych si ještě chtěl splnit. Už na něj šetřím z důchodu. Chtěl bych si zajet do Říma, chodit po fóru a představovat si, že tam někde byli Vergilius, Cicero a Seneca. To bych ještě chtěl stihnout – jinak to už nechám těm mladým.