Naučíme se někdy vést otevřenou a nezaujatou debatu o hazardu?
Zatím se totiž chováme jako pokrytci.
Od té doby, co vyšla kniha Život s gamblerem a následně vznikl stejnojmenný film, chodí mi pravidelně zprávy a maily od lidí, jež mnohdy znám i osobně. Obvykle mi vypráví o osudu nějakého blízkého gamblera, přičemž okamžitě dodají – pšt, nikde to hlavně neříkej! Občas se mi zdá, že bych si asi měla rovnou kleknout a přísahat na smrt svých zvířecích miláčků. Ne, nebaví mě to už ani číst, ani poslouchat. Svým postojem totiž přispívají k tomu, že téma patologického hráčství zůstává tabu. Jenomže.
Jenomže my jsme z hazardu udělali běžnou součást svého života. Před každým sportovním zápasem vidíme reklamy na sázení, dokonce i Ukrajinci, s nimiž pracuji, si všimli, že toho tady máme nějak moc. Když to shrnu, opravdu není dne, kdybychom o nějakou tu hráčskou nabídku nezakopli a nezáleží na tom, jestli se to děje v reálu, nebo ve virtuální sféře internetu.
Proto nerozumím tomu, co Čechy vede k mlčení o věci, jež se nám denně vnucuje? Když zavřeme oči, ten průšvih přece nezmizí. On tu s námi koexistuje a skutečně nevězí pouze v nějakých dluzích. Říkám to na besedách a mohu to opakovat jako kolovrátek, opravdové ztráty při závislosti na hazardu hledejme především v oblasti mezilidských vztahů. Rozpadají se kvůli němu rodiny, děti přicházejí o táty a rodiče naopak o své děti. Peníze se totiž při dobré vůli dají nějak vyřešit, ale to, že přijdeme o své blízké, se už napravit nedá.
Bohužel tím mlčením ničíme i samotné hráče, konkrétně tu část, která se pokouší se svým problémem bojovat. Zatímco lidé drží palce jedincům, jež doslova v přímém přenosu zápasí s drogami či alkoholem, na gamblery pohlížejí s neskrývaným opovržením. Hráči ale nejsou omámení žádnou cizí látkou, proto ty odsudky vnímají mnohem ostřeji a samozřejmě jim v ničem neprospívají. Tudíž se o jejich osudech dozvídáme v lepším případě zpětně, nebo vůbec, protože jak oni, tak jejich blízcí zůstávají raději skrytí v obavě před nemoudrými soudy a komentáři.
Nepochopím, proč nedokážeme přijmout stejně jako příběhy látkových závisláků, i gamblera, který nahlas řekne, že se snaží, přesto občas selže? Proč ho nepodpoříme a pro jistotu výsměšně ukážeme – podívejte se, kolik ten zoufalec prohrál?
Omlouvám se všem, ale spatřuji v tom obrovské pokrytectví celé naší společnosti, ovšem to pokrytectví stojí denně lidské životy! Kdyby gambleři mohli otevřeně hovořit o tom, co prožívají, aniž by je ostatní haněli, stali by se z těch věčných vyděděnců konečně lidmi, kteří jen řeší své životní trable.
Každý může upadnout, ale pokud chce sám vstát, měli bychom mu nabídnout pomocnou ruku.