Nenastal už čas vrátit se ze sítí do života?

Já osobně už tento vývoj pozoruji dost dlouho. A upřímně, kdybych se měla spoléhat na takzvané facebookové přátele, kterých mám dost, nezaplatím ani složenky. Vždycky jsem se proto spoléhala na reálný svět. Z dlouhodobého hlediska to nějaký efekt přináší.

Zároveň ale chápu jedince, mezi než patří i moje sestra, že je pro ně toto směřování něco jako rána do hlavy. Protože řadu let jim dobře fungovala virtuální komunikace a přinášela jim práci.

Nemyslím si, že za tou změnou stojí jen covid. Denně vidím, jakým balastem jsme zahlceni. A hlavně všechno útočí na první signální, to znamená, musí nás to buď okamžitě vyděsit nebo dojmout. Jako by mezi tím nic nebylo, neexistovalo. Jde o jakýsi recyklát témat, jež dnes ještě ke všemu pohání a píše umělá inteligence.

Když vidím ty rozbité statusy, stokrát použité slovo ticho, říkám si, že to ticho by už mělo nastat skutečné. Protože než číst tu snůšku nesmyslů, je lepší se dívat z okna.

Taky mě dost často napadá, kam se nám vytratil ten krásný a chytrý humor. Zrovna včera jsem si pouštěla vzpomínky pana Pivce, mistra herectví, na to, jak se dostal k divadlu. Bylo to vkusné a hlavně vtipné.V poslední době si pouštím samé takové věci, na YouTube jich je naštěstí dost, protože mám pocit, že bych se z těch informací v prostoru internetovém zbláznila. A taky se těším, až budu místo večerního vyřizování mailů sedět nad knížkou, protože to je asi jediná cesta, kam se člověk může vrátit.

O víkendu jsem napsala dvě povídky, tu jednu jsem poslala do jedné soutěže, což mi přinesla náhoda a tu druhou jsem dala na etapy na svůj blog na Seznamu. Nedávno jsem v jednom rozhovoru totiž vzpomínala na to, jak kdysi vycházely povídky, básně a fejetony v novinách i v časopisech. A že to kultivovalo prostor a proč nám to dnes chybí.

Dát povídku na Seznam Médium považuji za sociální experiment. Dopadlo to klasicky tak, že zůstala chudinka zapadlá vzadu, protože ven jde jen bulvár. Nakonec texty jsou tam pouhou vycpávkou zdarma k prodeji reklam. Docela dlouho jsem pak přemýšlela nad tím, jestli tedy tohle patří také k jednomu z rysů kapitalismu. A vzpomněla jsem si na to, jak tu za socialismu některé knihy zahraničních autorů nevyšly. A kolik lidí mi pak ale po revoluci řeklo, že nakonec zjistili zajímavou věc. Od daných autorů se tu na pultech objevilo to nejlepší. Ten balast mnohdy literární redaktoři nepustili.

Pořád mi něco našeptává, že nám skutečně ta snaha o výchovu kultivovaných čtenářů nějak chybí. Protože ta kultura se neprojevuje jen v tom, čteme, ale v našem chování. A musím říct, že nejen virtuálně je to opravdu hrůza.

Jestli tedy tímto proudem myšlenek, které zapisuji ve vlaku do mobilu, chci něco říct, tak vážně nesdílejme kočičky, ale vyražme do muzea, do divadla, nebo mezi kamarády. Kultivujme se. Protože jedině to je vstupenka k lepšímu životu