O zoufalcích

Když jsem se zběžně podíval na kandidátní listiny do PSP, které zveřejnil ČSÚ, přemýšlel jsem, proč vůbec kandidují subjekty, které nemají šanci ani na státní příspěvek. Chtějí se jednou za čtyři roky zviditelnit? Živí se marnou nadějí, že se jejich úsilí jednou nějak zúročí? Jsou to oběti algoritmu sociálních sítí?

Pro mě to jsou zoufalci, protože viditelná v průzkumech (tedy v médiích) není ani polovina všech kandidujících subjektů. I v těch provařených stranách je většina kandidátů jen do počtu a šanci na zvolení mají jen někteří. Faktem je, že pořadím mohou zamíchat kroužky. A už se několikrát stalo, že neoblíbení kandidáti byli vykroužkováni. Piráti by mohli vyprávět, voliči se jich zalekli a radši kroužkovali STAN.

A co ti voliči, kteří chtějí volit program podle svého zájmu? Copak jim někdo slíbí následující program? (Pozor ironie).

Slibujeme vám náraz do zdi do půl roku, krach státu (čili potopení Titaniku) do jednoho roku. Dále slibujeme proměnu Mladé Boleslavi v Detroit, Prahy v Bronx, severních Čech v Romistán a Brna v multi-náboženské město pod vedením islámu.

Zařídíme vám blackout každý měsíc, zdroje k životu vám poskytneme pouze na základě poslušnosti. Budeme vás ždímat a na vás parazitovat. Když budete zlobit, tak vás zavřeme nebo se vás zbavíme jinak. Čeká vás chaos, svrab, bída a neštovice (nebo Covid či ptačí chřipka), osvědčený lockdown a nouzový stav.

Výše uvedený „program“ samozřejmě žádná strana nenabídne, protože by nebyla zvolena. Pokud se ale stane, že výsledkem praktického vládnutí je něco, co se předvolebním slibům naprosto vzdálilo a skoro se zdá, že se to spíše blíží výše uvedené ironii, pak můžeme mluvit o zklamání voličů a jejich zoufalství.

Platí, že kapři si rybník sami nevypustí, proto se část voličů pokouší dostat do rybníčku nějakou novou malou štiku. Ale zdá se, že většina těch štik nějak „zkaprovatěla“. Např. heslo „pusťte nás na ně“, nějak rychle zmutovalo na „pusťte nás k lizu“. Jo, moc a peníze mají velký korupční potenciál. To je opravdu k zoufalství.

A tak si volič zchladí svou žáhu na nevoliči. Nevolils, tak si nestěžuj a nemáš právo do toho mluvit. Ale má to háček. Nevolič svůj hlas neodevzdal, může ho tedy používat nejen k mluvení, ale třeba i ke zpěvu.

Volbami cesta ke změně nevede. Vede jedině přes jednotlivé lidi. My sami se musíme stát tou změnou a odpracovat si to. Jak se říká změň sebe a změníš svůj svět. Nicméně je tu jedno uskupení, které ty líné kapříky uvnitř nějak moc vzrušuje. A zdá se, že i děsí. Proč? Protože vzniklo zdola a je „korporátně“ nezávislé?

A mně dává šanci, že si svou nevolbu ještě rozmyslím. Tedy pokud ho ti zoufalci ze zoufalství nezakážou, nebo nějak k volbám nepustí. Takový postup však nějakou elementární důvěru v politiku a politiky definitivně pohřbí, krom zfanatizovaných fanoušků.

PS: asi už o politice neumím psát jinak než ironicky, protože nějakou ironií se z dřívější služby občanům stala služba sobě ve prospěch korporátů a byrokracie.