Radost ze života si už nenechám vzít
radost ze života, systém, svoboda
Když přestávám mít z něčeho radost, nebo když jsem v nějaké činnosti pozbyl smyslu, přichází přechodná prázdnota a spolu s ní hledání radosti. Tedy nějaké činnosti, o níž vím, že mi radost přináší a činnosti, která mi dává smysl.
Vím, že radost mám v přírodě, radost z hrabání se v hlíně. Mám také radost z tvořivé činnosti a poznávání. Proto píšu, proto čtu, proto se zajímám o nějaké věci. Jak to v životě chodí, to, co mě dříve naplňovalo a dávalo smysl, najednou přestalo. Najednou mě to už moc neuspokojuje, nebaví. Zkrátka změnil jsem se a mám jiné potřeby a priority.
Nedává mi smysl konzum, nemám v tomto ohledu náročnou spotřebu, dokážu vyjít s tím, co mám k dispozici. A mám dostatek, vlastně mírný nadbytek, a abych ho neměl nějak velký, o to už se postarají jiní, zpravidla státní byrokracie, jejíž součástí jsou ti právě u vesla, kterým se daří hlavně vyšší inflace a zdražování. Také do toho promlouvá zub času, protože stárneme nejen my lidé a další živí tvorové, ale také věci, zařízení. Občas se něco porouchá, dožije a je třeba opravit či vyměnit.
O to, že mám k dispozici dostatek peněz, se stará práce v systému, která mě živí, ale s postupujícím časem, blížícím se důchodem a také proměnou systému, mi to čím dál tím míň dává smysl. Je to dáno především nesmyslnou byrokratizací a digitalizací, která je asi dobrá pro systém a procesy, ale zároveň vede ke ztrátě lidství a tvořivosti. Navíc byrokracie je asi jediným druhem umění, který umí vytvořit problém tam, kde dříve nebyl. To vypadá na špatnou zprávu.
Jsme ale v polaritě, která je ve své podstatě hybnou silou vesmíru, a tak tu je současně dobrá zpráva. Lidství a tvořivost se neztrácí. Je to vidět např. při přírodních katastrofách. Při povodních na Moravě byl vidět chladný kalkul systému, nepružnost byrokracie, křehkost civilizace na zásuvku, kdy moderní a chytré bez elektřiny nefungovalo, navíc pokud bylo zaplaveno, nešlo ani opravit. Naopak se projevila lidská solidarita, sousedská výpomoc, spolehnutí se na vlastní paže a rodinnou soudržnost. Také se ukázala robustnost a odolnost starších („hloupých“) technických zařízení a předky osvědčených na elektrice nezávislých zařízení, jako jsou kamna na dřevo a uhlí.
Takže na jedné straně smutek ze „systému“, na druhé radost z lidí. Proto mě motivuje k radosti právě to lidství, které se systému spíše vzdaluje, neboť mu překáží a tvořivost, která rozvíjí lidský potenciál, a též je pro systém těžce stravitelná, protože ho ohrožuje. Pokud tedy systém chápu jako snahu těch, kteří mu tzv. vládnou, ovládat druhé a žít na jejich úkor. K tomu je naprosto vhodné svázat lidi příkazy a zákazy, zastrašit a zhloupnout je, protože hloupí a bojácní se lépe manipulují. Ruku v ruce s tím jim poskytnout zábavu, odvést je do světa virtuality, jedniček a nul, díky nimž se nerozvíjí určité synapse v mozku, lidi ztrácí lidskost a tvořivost, a tím více přestávají být lidmi a stávají se spíše bio-roboty.
Možná proto, mě to táhne pryč ze světa digitalizace a virtuality, která robotizuje a odlidšťuje. Táhne mě to do lůna přírody, pryč od blízkosti „smart cities“.
Vím, že systém se změní. Otázkou je jen kdy a jak? Přeji si, aby ho změnili především lidé radostní a tvořiví, pak by se povedl návrat k lidství, míru a spolupráci. Limitem lidskosti je láska. Ta miluje, odpouští a JE. Je tu s námi a je nám k dispozici. Neříká se tomu náhodou „Boží království na Zemi“?
Tak proč si pořád tady na Zemi vytváříme „Peklo“? Asi proto, abychom si řekli, že už toho bylo dost a že chceme žít jinak, podle svého, sami za sebe a spolu. Že klanění se zlatému teleti a nenávist k druhým, nám opravdu štěstí, spokojenost a radost nepřinese. Někteří to chápou, jiní to nejspíš budou muset prožít.
Tak si nenechejme radost a tvořivost vzít. Je v tom i naše svoboda. Svoboda není otroctví, ale zodpovědný radostný život lidské bytosti, která žije sama za sebe a druhé nechává žít tak, jak oni umí či neumí.