Egon Bondy a STB

Pořád mi vrtá hlavou ten Egon Bondy. Nedávno se o něm znovu psalo, že spolupracoval s StB – a ne zrovna neochotně. Z toho, co jsem si k tomu dohledal, mám dojem, že udával s jakýmsi svatým zápalem. Euforicky, jako když rybář chodí na ryby, když berou, nebo houbař vyráží do lesa, když „rostou“. Zdá se, že ho to těšilo. A já přemýšlím, co ho k tomu vedlo.

V každém případě byl Bondy marxista. Dnes se nad marxismem – nejen jeho – leckdo ušklíbá, často i ti, kteří od Marxe nebo neomarxistů nepřečetli ani řádek. Jenže Bondy se k marxismu propracoval dlouhým studiem a přemýšlením. Ten normalizační, sterilní, ochočený marxismus, který měl umožnit „slušnou“ existenci průměrným bezpáteřním kariéristům, ho neuspokojoval. Naopak – popouzel ho. A tak místo stranické linie zvolil roli undergroundového provokatéra.

Jeho osobnost si můžeme lépe představit skrze úryvek z autobiografického rukopisu Prvních deset let (psáno 1981, vydáno 2003), kde o sobě otevřeně píše:

„Zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho.“ (s. 61)

Ale Bondy nebyl jen sanktusák, alkoholik a příležitostný zloděj. Napsal řadu textů, které zaujaly i profesionální filozofy. Jeho přítelem byl například Milan Machovec – reformní marxista, jehož jméno zná každý, kdo se v knihovně jen prošel kolem regálu s českou filozofií. Právě on mu pravděpodobně pomohl publikovat Útěchu z ontologie. Tuhle knihu jste mohli za totáče najít dokonce i v monitorovaných odděleních státních knihoven. Tak jsem se k ní tehdy dostal i já. A zaujala mě. Při jejím čtení by vás opravdu nenapadlo, že autorem je nějaká zkrachovalá existence z okraje společnosti.

Bondy psal hodně – básně, povídky, filozofické pokusy i rozsáhlé dějiny filozofie. Fascinovala ho indická, čínská i arabská tradice. Myslím, že ho silně oslovil i buddhismus.

Věnoval se také politice a svět kolem sebe vnímal ve světle svého radikálně marxistického světonázoru. V textu Sklepní práce píše:

„…co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný.“ (Sklepní práce, s. 160)

Inspirující. Psáno za komunismu, ale platí to i dnes. Tehdejší režim nás k tomu samozřejmě nevedl – komunismus byl „ideál“, proti kterému se přece nebouří. Jenže i dnešní svět má své ideály, proti nimž se „nepatří“ bouřit – ideály tržní, televizní, demokratické, manažerské.

Bondy byl v mnohém originálnější než ti, kteří se po revoluci dočkali slávy. A co to jeho udávání? Tady už musí nastoupit trochu představivost. Známe Bondyho život, máme jeho knihy. Víme, že byl pro režim nepohodlný, veřejně se profiloval jako jeho nepřítel. A přesto práskal.

Moje hypotéza? Hluboká nedůvěra – nebo rovnou pohrdání – některými disidenty, rebelanty, přeběhlíky, kterým došlo, že věšet Horákovou není dobré, a tak za 10 až 20 let poté, co ji pověsili, opustili zhnuseně řady KSČ. Viděl do nich. Mluvili o svobodě a ideálech, ale šlo jim hlavně o to, nacpat si břicha a zadarmo se napít. Jak se ukázalo, byli ochotni udělat cokoli – třeba se stát členy ODS, ODA nebo jiného spolku, který jim tohle zaručí. Tak je práskal. Blbce. Nic jiného si nezasloužili.

Tak si to vysvětluji já. Možná je to nespravedlivé a trochu drsné – ale Bondy a underground nikdy nepatřili k jemnocitným. Vzpomeňme na Plastic People. V takové společnosti, aby člověk vůbec obstál, musel být alespoň dvakrát v protialkoholní léčebně.

A co dnes? Umíte si představit Bondyho, jak po pěti pivech sedne k počítači a napíše oslavný článek na novou ministryni spravedlnosti? Já ne. Spíš si ho představuji, jak denně posílá na faru udání na lidovce, nebo na Úřad pro strategickou komunikaci seznam dezinformací, které slyšel v hospodě. A že by jich měl dost. Možná by za to byl dekorován i na Hradě s Koudelkou. Určitě by práskal na SPOLU Klausovi na prohřešky proti volnému trhu. Práskal by i dnes. Protože byl ochlasta, filozof, básník – a pitomce nemohl vystát. Tak se na jejich účet aspoň bavil.

Připouštím, že vysvětlení může být i jiné – třeba psychologické. Ale když se podívám na současnou situaci v Česku, na vládu, Ústavní soud, veřejné instituce, pak mi ta jeho moudrost:

„...bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný.“

připadá docela rozumná.

Egon Bondy rozhodně nebyl tuctový bonzák.

Odkazy:

Reflex – Egon Bondy: Ikona undergroundu i StBácký udavač, který uhořel ve vlastní posteli

Wikipedia – Egon Bondy