V souvislosti s bitcoinovou kauzou i dalšími debatami kolem nás čím dál častěji zaznívá povzdech: „Člověk přece nemůže znát všechno.“ A ono je to svým způsobem pravda. Někde jsem kdysi četl, že posledním skutečně univerzálním učencem byl Gottfried Wilhelm Leibniz – génius, který ještě stihl obsáhnout veškeré vědění své doby. Od té doby však specializace pokročila tak daleko, že dnes se i interní lékař sotva vyzná ve všech zákoutích vlastního oboru, natož aby věděl něco „navíc“.
Jak si pak má běžný občan, bez patřičného odborného vzdělání, udělat názor třeba na konflikt mezi Izraelem a Íránem?
Izrael podnikl preventivní úder proti Íránu. Přesto to není událost, kterou bychom mohli bez váhání srovnávat například s ruskou invazí na Ukrajinu. Naše vláda tyto dvě věci hodnotí zcela odlišně. A když se podíváme na postoje jiných států – řekněme států Skandinávie, Německa, Francie, USA či Austrálie – zjistíme, že v něčem panuje shoda, ale v mnohém se jejich názory rozcházejí. Jednoduché srovnání s „civilizačně blízkými“ zeměmi nás tedy k jasnému závěru nepřivede.
Já jako jednotlivec jsem omylný a neinformovaný. Ale stát se často tváří informovaně a neomylně. A co víc – má jasný názor. Jenže kulturně blízký stát může mít názor zcela opačný. Co s tím? Obvyklá reakce je emocionální: „Prostě to tak cítím, tak to tak je.“ A přiznejme si – tohle bývá častější, než bychom rádi připustili. Část lidí si navíc své pocity balí do historických, právních či etických formulací a vydává je za objektivní, rozumovou analýzu.
Izrael je zkrátka téma, kterému se nedá vyhnout. A dnes ještě víc než dřív: Írán, Gaza, Hezbollah, Západní břeh... Izrael je stát, národ a kultura, která stojí uprostřed evropské identity. Judaismus a holocaust – dvě krajní polohy evropské ambivalence vůči „židovské otázce“. Z židovského prostředí vyšel Ježíš, ale právě ti, kdo se k němu hlásili, pak Židy pronásledovali. Tento rozpor nás provází už od chvíle, kdy Římané vyvrátili starověký Izrael a rozptýlili jeho lid do diaspory.
Jako Čech k Izraeli cítím jistou blízkost. Naše historie je úzce spojena s křesťanstvím, které samo vyrůstá z judaismu. Literatura, hudba, výtvarné umění, architektura – to vše je bez alespoň základní znalosti biblických příběhů téměř nesrozumitelné. A náš jazyk? I ten vděčí za svůj spisovný základ starším kulturám – řecké a římské –, které nám mimo jiné zprostředkovaly i kulturu židovskou. Tohle je ta moje emocionální vrstva.
Ale když se pokusím na „židovskou otázku“ nahlédnout racionálně, rychle narazím. Jak obhájit vznik židovského státu na základě koloniální správy? Může být oprávněné, že si někdo po dvou tisících letech nárokuje území, kde kdysi žil? Je v pořádku, že Izrael může podniknout preventivní útok na jiný stát? Nevím.
A v tom nejsem sám. Prezident Petr Pavel to řekl zhruba takto:
„Preventivní úder zná i terminologie mezinárodních vztahů. Ale tyto informace my bohužel do takového detailu neznáme. Byl bych opatrný při hodnocení, jak moc agresivní, nebo neagresivní situace je,“
Ani prezident si tedy není jistý. A to mě trochu uklidňuje. Moje švagrová si taky není jistá. A paní Votejpková od vedle už vůbec ne. Ale i tak mi zatím chutná. Mám rád vepřovou pečeni s knedlíkem a dvanáctku pivo. Taky mám rád suši.
Možná, že i pan prezident má rád suši a vepřovou pečeni. V tom je mi blízký.
https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/prezident-pavel-za-ur%C4%8Dit%C3%BDch-okolnost%C3%AD-je-preventivn%C3%AD-%C3%BAder-izraele-v%C5%AF%C4%8Di-%C3%ADr%C3%A1nu-pochopiteln%C3%BD/ar-AA1GPVpW?ocid=msedgdhp&pc=HCTS&cvid=9b5e4832068a4aa0b416bdda2ae4fa1a&ei=38