Politické strany jako hooliganové na fotbalovém zápase: A co občan?

Obyčejný občan je jako ten fanoušek, co si koupil lístek, protože chce vidět dobrý zápas. Chce žít v klidné zemi, mít práci, školu pro děti, dostupné zdravotnictví, bezpečné ulice. Chce, aby to celé dávalo smysl. Aby se hrálo podle pravidel. Jenže místo hry sleduje, jak si politické strany navzájem házejí klacky pod nohy, jak nadávají, vytrhávají věty z kontextu a budují falešná chorea, která nemají s realitou nic společného.

Politické strany se v mnoha případech nechovají jako skuteční správci hry – spíš jako hooliganové, kteří nosí klubové barvy, ale nejde jim o fotbal. Nezajímá je kvalita hry (tedy reálný život občanů), ale výhra v pomyslném souboji. Každá kauza, každý přešlap soupeře, každé slovo se využije jako munice v nekonečné bitvě. Emoce se vybičují, pravidla se ohýbají, jen aby ti naši zvítězili. Fanoušci na tribunách se často nechají strhnout. Začnou křičet, skandovat, hádat se mezi sebou. Někdy zapomenou, proč vlastně přišli. A kdo z toho těží? Ti, kdo ten chaos živí.

Největším paradoxem je, že hooliganismus ve fotbale škodí samotnému sportu. Kvůli násilí, konfliktům a nenávisti zůstávají stadiony poloprázdné, kluby dostávají pokuty, a místo oslav fotbalu řešíme incidenty a zákazy vstupu. Podobně to dopadá i v politice – kvůli neustálým sporům a fanatismu upadá důvěra veřejnosti, ochota spolupracovat, schopnost řešit skutečné problémy.

Možná je čas, aby se občané – ti skuteční fanoušci – zvedli z tribuny a dali jasně najevo, že chtějí zpátky svůj fotbal. Ne chorea, ne bojůvky, ne pyrotechniku. Ale kvalitní hru, pravidla, respekt. Aby dali hlas těm, kteří chtějí tvořit, ne ničit. A aby se nenechali zlákat křikem a barvami, ale dívali se na to, kdo skutečně hraje pro tým zvaný „veřejný zájem“.

Dokud budou politici soutěžit jako hooliganové, nebude z toho dobrý zápas. A možná ani žádná budoucnost pro náš stadion.

A co tedy může dělat občan? Podněty a varování pro zlepšení a aby demokracie občanů v republikách časem nezkostnatěla až do partokracií politických stran v historii přirozeně přicházely, tak si je připomeňme:

- Obyčejnému a slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl „naší stranou”, pokud se může ohánět vlastním rozumem. Je-li někdo pro užitečné a dobré věci proto, že je právě „naše strana”, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem. Pokud budou mít politikové plné huby „našich stran”, potud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů než skutečných straníků. (Karel Čapek)

- Ve všech stranách malá část organisovaných rozhoduje nejen o činnosti strany a tedy o osudu stranníků ve straně neorganisovaných, ale nepřímo rozhoduje v politice i o té ohromné řadě nestranníků vůbec, takže nositelem dnešní demokracie je konec konců vždy poměrně velmi malá řada lidí. Tak se demokracie blíží v tomto smyslu oligarchii.“ (Edvard Beneš)

- Nejsem pochopitelně proti stranám; kdybych byl proti nim, byl bych proti demokracii samé. Jsem pouze proti diktatuře stranictví. Totiž proti nepřiměřeně silnému mocenskému vlivu stran. (Václav Havel)

- Politici vždy realisticky manévrují k příštím volbám. Jsou zastaralí jako základ pro řešení problémů.(Richard Buckminster Fuller)

- Není to viditelná revoluce a není politická... Politika je naprosto beznadějná. Je důvodem, proč se nic nedaří... Pokud vezmete všechny stroje na světě a hodíte do oceánu, během několika měsíců zemře více než polovina lidstva a během dalších šesti měsíců zmizí téměř všichni; pokud byste vzali všechny politiky na světě, umístili je do rakety a poslali je na Měsíc, všem by se dařilo dobře. (Richard Buckminster Fuller)