Churchill měl pravdu

Natolik, že jsem byl odeslán do sousedícího salónku. A to jsem přišel deset minut před začátkem. V salónku návštěvníci sice premiéra neviděli naživo, ale to jim vynahradily dva velkoplošné monitory. Jak řekl jeden přítomný, „Fialu vidět nepotřebuju, ale chci slyšet co říká“. Vlastně měl pravdu.

Když moderátorka Pazderková řekla, že volební debata s občany bude trvat 90 minut, pojal jsem podezření, že tak dlouho tam nevydržím. Byl jsem tam ostatně více ze zvědavosti než z jiného důvodu, protože pokud jde o volby, patřím k přesvědčeným. A proč koneckonců ztrácet čas posloucháním ne vždy inteligentních dotazů ne právě inteligentních spoluobčanů. Petr Fiala musí, já ne.

Mé podezření se vyplnilo. Premiér mluvil skvěle – k věci, fundovaně, jeho věty dávaly smysl, nemlel páté přes deváté ani se neprezentoval jako protržené stavidlo slov z něhož populismus čouhá jako sláma z bot. Ne se vším jsem s ním souhlasil, třeba když vyjádřil přesvědčení, že dvoustátní řešení je tím správným receptem na mír mezi Izraelci a Palestinci, ale v tom se s naší vládou neshodnu dlouhodobě.

Horší to bylo s některými individui v publiku. Čekal jsem, kdy dojde k excesu a netrvalo to tak dlouho. Asi po pětadvaceti minutách dostal mikron pán v černém triku s vyobrazeným českým lvem a zeptal se (volně): „Pane premiére, co to berete za drogy, že tady vykládáte takové nesmysly.“ V tu chvíli jsem si připadal jako bych se propadl do nejnižšího patra diskusní žumpy na českém internetu. Je to něco, co bytostně nesnáším, co se mi natolik hnusí, že u toho nedokážu fyzicky setrvat. Zvedl jsem se a hotel opustil. Doma na mě čekala žena a kuře na paprice.

Cestou jsem si vzpomněl na citát připisovaný Churchillovi. Že nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Já jsem těch pětiminutovek absolvoval, obrazně řečeno, pět. Na dlouhou dobu mi to stačilo. Sir Winston, pokud tu větu skutečně řekl on, měl pravdu.