Jak opět zavést pluralitu do veřejné diskuse

Pluralita znamená mnohost pohledů na věc — a právě ta mi chybí. Ve veřejném prostoru postrádám hlasy zastávající extrémní, nespravedlivé, zaujaté až ujeté názory, a to napříč celým ideovým spektrem, od levé až po pravou stranu. Nejen extrémistické názory jedné strany, které je možné slyšet poměrně často, ale i z té druhé. I ty tam patří.

Extrémní názor má tu výhodu, že se sám demaskuje. Učí nás rozpoznávat, co je směšné a hloupé, a co je možná správné. A když to někdo nepozná — tak co s tím? Rozpoznávací schopnosti má každý jiné, a to se zákonem regulovat nedá.

Myslím si, že vyváženost a snaha o objektivitu se dnes často stávají jen jiným výrazem pro cenzuru nebo autocenzuru.

Jsou témata, o kterých se zdráháme mluvit zcela otevřeně. Gender, Palestina, Ukrajina…

Kolem tématu Ruska a Ukrajiny se například našlapuje velmi opatrně. Existuje jen omezené množství názorů, které je možné veřejně vyslovit, aniž by se mluvčí dostal do kolize s tím, co je ještě tolerováno a co už ne. Tato hranice se navíc neustále posunuje. Slovo „chcimír“ jako by ze slovníku dohlížitelů nad správností veřejného diskursu už zmizelo. Přitom není tak dávno, kdy bylo velmi frekventované a s oblibou používané ve sdělovacích prostředcích.

K tomuto stavu přispěla kriminalizace osob, které se odvážily zastávat jiný názor než ten oficiálně hlásaný. V důsledku toho se lidé postupně naučili dávat si pozor na to, co říkají nebo píší. Dozor hodnotové veřejnosti je nesmlouvavý a neúprosný. A funguje to: stačí jednou někoho vyhodit z práce za názor, ideálně jej ještě odsoudit nezávislou justicí — a víc už není třeba. Každý si pak dokáže představit, kam může vést „pustit si pusu na špacír“.

A to je chyba. Poškozuje to demokratickou diskusi, poškozuje to každého z nás. Motorem vývoje je konkurence. Životaschopný názor přežije, ten slabý vymizí. Navíc pro výchovu a rozvoj je nezbytné chybovat, diskutovat, mýlit se. To je jediná cesta, jak se může jedinec i společnost rozvíjet. Nikdo se nenarodí s tím, že si uvědomí, že máme nejlepšího ministra zahraničních věcí. K tomu se musí teprve dopracovat — čtením, diskutováním, přemýšlením. A při tom se dělají chyby. To je proces učení.

Ani se mi nechce opakovat to, co víme všichni. Ani bych to nepsal, kdyby tu nebyl ten příklad s odsouzením jedné paní učitelky, která se nějak „ukecla“ — a zatli jí tipec.

Chtěl bych jít sám příkladem. Ale abych řekl pravdu, dost mi to drhne. Nejsem si jistý, že by mi to prošlo. Počkám si, až se zase bude mluvit svobodně a bez obav — až bude jasné, co říci lze a co už ne. Třeba se toho ještě dočkám. Možná po volbách.

Pro minimum vlastní sebeúcty si ale dovolím prohlásit alespoň to, že 2 a 2 jsou 4. Ať si lepšolidi trhnou nohou.