Za oponou vesmíru
Dvouaktová divadelní hra o všem
Připravte se na jedinečnou intelektuální cestu napříč dějinami lidského myšlení! Co by se stalo, kdyby se setkali největší duchové všech dob? Sokratés s Buddhou, Platón s Lao-c', Descartes s Einsteinem? Jak by konfrontovali své zásadní myšlenky? A jaké poselství by jim přinesli Mojžíš a svatý Pavel? V této dramatické dvouaktové hře se před vámi rozehraje fascinující dialog mezi největšími duchy dějin lidstva. Od starověkých řeckých filosofů přes východní mudrce až po moderní vědce – každý přináší svůj unikátní pohled na nejhlubší otázky existence.
PRVNÍ DĚJSTVÍ: HLEDÁNÍ PRAVDY
SCÉNA
Antický řecký chrám s otevřeným výhledem na hvězdnou oblohu. V popředí mramorové sloupy a v jejich středu kruhové prostranství pro diskusi. Na okraji plamen v trojnožce.
POSTAVY
SOKRATES (athénský filosof, mistr dialogu)
PLATÓN (Sokratův žák, zakladatel akademie)
ARISTOTELES (Platónův žák, systematický myslitel)
LAO-C' (čínský mudrc, autor Tao Te Ťingu)
BUDDHA (Siddhártha Gautama, zakladatel buddhismu)
KONFUCIUS (čínský filosof a učitel)
MOJŽÍŠ (hebrejský prorok a zákonodárce)
Postavy přicházejí postupně na scénu, jako by byly povolány na společné shromáždění.
SOKRATES: (s charakteristickou ironií) Podivuhodné setkání moudrých. Dovoluji si však připomenout, že vím, že nic nevím. Ale možná se společně můžeme přiblížit pravdě skrze dialog.
PLATÓN: (důstojně) Můj učitel Sokrates vždy hledal podstatu věcí. Ale pravá skutečnost neleží v tomto pomíjivém světě stínů, nýbrž ve světě idejí. Nejvyšší z nich je idea Dobra, která osvětluje vše ostatní, jako slunce osvětluje svět.
ARISTOTELES: (věcně) Můj učiteli Platóne, vaše ideje jsou zajisté vznešené, ale příliš vzdálené od skutečnosti, kterou poznáváme svými smysly. Pravda je přítomna ve věcech samých, v jejich podstatě – substanci – a v příčinách, které je utvářejí.
LAO-C': (tiše, téměř šeptem) Tao, které lze vyslovit, není věčné Tao. Jména, která lze pojmenovat, nejsou věčná jména. Bezejmenné je počátkem nebes a země. Hledáte-li pravdu v pojmech a definicích, naleznete jen stíny.
KONFUCIUS: (s důrazem na každé slovo) Správná jména jsou základem řádu. Když otec je otcem, syn synem, vládce vládcem a poddaný poddaným – tehdy je svět v harmonii. Cesta k moudrosti vede skrze ctnost a povinnost.
BUDDHA: (s klidným úsměvem) Všechno utrpení plyne z ulpívání. Ani věčné ideje, ani hmotné substance, ani společenský řád nejsou trvalé. Pravda je v poznání pomíjivosti všeho a v soucitném odpoutání.
SOKRATES: Fascinující! Kolik různých cest k poznání pravdy. Ale co je pravda sama?
ARISTOTELES: Pravda je shoda rozumu se skutečností.
PLATÓN: Pravda je odlesk věčných idejí v duši, která si je pamatuje z předchozí existence.
LAO-C': Pravda nemůže být vyslovena. Ten, kdo ví, nemluví. Ten, kdo mluví, neví.
KONFUCIUS: Pravda se projevuje v harmonických vztazích a správně uspořádané společnosti.
BUDDHA: Pravda je v probuzení z iluze oddělené existence.
Náhle se ozve hrom. Na scénu vstupuje Mojžíš s holí v ruce. Jeho tvář jako by zářila. Praští holí o zem, načež nastane hluboké ticho.
MOJŽÍŠ: (mocným hlasem) Poslal mě k vám JSEM, KTERÝ JSEM. אֶהְיֶה אֲשֶׁר אֶהְיֶה (Ehje ašer ehje).
Světlo začíná slábnout, jakoby samo před touto zvěstí ustupovalo. Opona padá, konec prvního dějství.
DRUHÉ DĚJSTVÍ: LÁSKA A PRAVDA
SCÉNA
Nadčasový moderní čístý prostor pod hvězdnou oblohou. Uprostřed stojí kulatý stůl se světelným středem a na něm nejmodernější počítač s monitorem. Postupně přicházejí postavy z různých časových období.
POSTAVY
TOMÁŠ AKVINSKÝ (středověký teolog a filosof)
MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ (renesanční filosof a matematik)
BARUCH SPINOZA (novověký filosof)
RENÉ DESCARTES (otec moderní filosofie)
GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL (německý idealista)
ALBERT EINSTEIN (fyzik 20. století)
FEDERICO FAGGIN (vynálezce mikročipu a fyzik vědomí)
SVATÝ PAVEL (původně Šavel, apoštol prvotní církve)
JEDNÁNÍ
Postavy vstupují na scénu a usedají kolem stolu. Světlo uprostřed pulzuje.
KUSÁNSKÝ: (rozhlíží se) Podivuhodné setkání. Jsem Mikuláš z Kusy a zdá se, že jsme byli povoláni diskutovat o nejhlubších tajemstvích existence.
AKVINSKÝ: (vážně přikyvuje) Tomáš Akvinský k vašim službám. Skutečně, otázka vztahu Stvořitele a stvoření je tím nejpodstatnějším tématem, kterému se může lidský duch věnovat.
SPINOZA: (s klidným úsměvem) Baruch Spinoza. Dovolím si nesouhlasit s předpokladem odděleného Stvořitele, bratře Tomáši. Bůh a příroda jsou jedno a totéž – Deus sive Natura.
DESCARTES: (přesně gestikuluje) René Descartes. Moje metoda pochybování mě vedla k poznání, že mysl a hmota jsou dvě zcela odlišné substance. Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem.
HEGEL: (s rozhodným výrazem) Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Vaše dualita, Descarte, je překonána. Vše je součástí Absolutního ducha, který se skrze dějiny postupně sebepoznává.
EINSTEIN: (přidává se k diskusi) Albert Einstein. Zajímavé. Moje teorie relativity ukázala, že čas, prostor a hmota jsou propojeny způsobem, který překračuje naše intuitivní chápání. Ale otázka, zda "Bůh hraje v kostky", mě nikdy nepřestala fascinovat.
FAGGIN: (jako poslední vstupuje) Federico Faggin. A díky kvantové fyzice dnes víme, že jste se, Alberte, mýlil – vesmír skutečně obsahuje fundamentální neurčitost. Jmenuje se svobodná vůle. Fascinující je, že jako tvůrce prvního mikroprocesoru jsem došel k závěru, že vědomí je primární a hmota sekundární.
AKVINSKÝ: (k Fagginovi) Zajímavé. Tvrdíte tedy, že moderní věda vás přivedla zpět k poznání prvotnosti ducha?
FAGGIN: Přesně tak. Když jsem vytvářel inteligentní stroje, pochopil jsem, že vědomí z hmoty nikdy nevznikne. Je to právě naopak.
SPINOZA: To se přece blíží mému pojetí, kde Bůh je imanentní princip, ne transcendentní bytost.
DESCARTES: (zamyšleně) Ale jak vysvětlíte zřejmou interakci mezi myslí a tělem, co jsou tak fundamentálně odlišné?
HEGEL: Právě proto je potřeba dialektiky! Protikladné principy vytváří syntézu na vyšší úrovni.
KUSÁNSKÝ: Má docta ignorantia – učená nevědomost – nám připomíná, že božské nekonečno přesahuje lidské pojmy a protiklady.
EINSTEIN: (s úsměvem) A přesto se zdá, že vesmír je podivuhodně matematicky uspořádán. "Pán Bůh je rafinovaný, ale není zlomyslný."
FAGGIN: (vážně) Moderní fyzika ukazuje, že pozorovatel je neoddělitelný od pozorovaného. Hmota bez vědomí je jen potencialitou, ne skutečností.
AKVINSKÝ: Tedy první hybatel všeho je přece jen čirý akt, čisté bytí?
SPINOZA: Ne oddělený hybatel, ale vše-prostupující podstata.
HEGEL: Historie myšlení ukazuje pohyb k syntéze těchto pohledů.
DESCARTES: (pochybovačně) Ale kde je jistota v tomto všem?
EINSTEIN: V eleganci a jednoduchosti zákonů přírody.
FAGGIN: (vstává a přistupuje ke středu) A možná v přímém poznání vlastního vědomí. Čím hlouběji jsem zkoumal hmotu, tím jasněji jsem viděl, že na začátku i na konci je vědomí.
Světlo ve středu stolu zesílí.
KUSÁNSKÝ: Zdá se mi, přátelé, že ačkoli naše cesty byly různé, všichni jsme tušili, že za oponou hmotného světa je skutečně něco hlubšího.
AKVINSKÝ: Bůh jako čiré bytí.
SPINOZA: Substance jako nekonečná jednota.
DESCARTES: Jistota myslícího subjektu.
HEGEL: Duch poznávající sám sebe.
EINSTEIN: Elegantní řád vesmíru.
FAGGIN: (uzavírá, s hlubokým pohledem) A snad vědomí jako prvotní skutečnost, ze které vše ostatní povstává a do které se vše navrací. (přestávka, důrazně) Jsem, tedy myslím. Sum, ergo cogito.
Náhle se ozve hlas a na scénu vstupuje svatý Pavel, oděný v jednoduchém rouchu
PAVEL: (přichází z okraje jeviště, jeho tvář ozářená) Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak On poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Všichni zmlknou a hledí na Pavla. Světlo postupně obklopí všechny postavy, vytváří kolem nich slabé světlo porozumění.
PAVEL: (tiše ke všem) Ve všech vašich hledáních, ve všech vašich systémech a teoriích... hledáte totéž. Pravdu, která je za slovy. A ta pravda je láska.
Světlo dosáhne vrcholu intensity a pak postupně pohasíná, postavy spolu tiše kývají hlavami v tichém souhlasu, zatímco opona padá.