Za oponou vesmíru

PRVNÍ DĚJSTVÍ: HLEDÁNÍ PRAVDY

SCÉNA

Antický řecký chrám s otevřeným výhledem na hvězdnou oblohu. V popředí mramorové sloupy a v jejich středu kruhové prostranství pro diskusi. Na okraji plamen v trojnožce.

POSTAVY

SOKRATES (athénský filosof, mistr dialogu)

PLATÓN (Sokratův žák, zakladatel akademie)

ARISTOTELES (Platónův žák, systematický myslitel)

LAO-C' (čínský mudrc, autor Tao Te Ťingu)

BUDDHA (Siddhártha Gautama, zakladatel buddhismu)

KONFUCIUS (čínský filosof a učitel)

MOJŽÍŠ (hebrejský prorok a zákonodárce)

Postavy přicházejí postupně na scénu, jako by byly povolány na společné shromáždění.

SOKRATES: (s charakteristickou ironií) Podivuhodné setkání moudrých. Dovoluji si však připomenout, že vím, že nic nevím. Ale možná se společně můžeme přiblížit pravdě skrze dialog.

PLATÓN: (důstojně) Můj učitel Sokrates vždy hledal podstatu věcí. Ale pravá skutečnost neleží v tomto pomíjivém světě stínů, nýbrž ve světě idejí. Nejvyšší z nich je idea Dobra, která osvětluje vše ostatní, jako slunce osvětluje svět.

ARISTOTELES: (věcně) Můj učiteli Platóne, vaše ideje jsou zajisté vznešené, ale příliš vzdálené od skutečnosti, kterou poznáváme svými smysly. Pravda je přítomna ve věcech samých, v jejich podstatě – substanci – a v příčinách, které je utvářejí.

LAO-C': (tiše, téměř šeptem) Tao, které lze vyslovit, není věčné Tao. Jména, která lze pojmenovat, nejsou věčná jména. Bezejmenné je počátkem nebes a země. Hledáte-li pravdu v pojmech a definicích, naleznete jen stíny.

KONFUCIUS: (s důrazem na každé slovo) Správná jména jsou základem řádu. Když otec je otcem, syn synem, vládce vládcem a poddaný poddaným – tehdy je svět v harmonii. Cesta k moudrosti vede skrze ctnost a povinnost.

BUDDHA: (s klidným úsměvem) Všechno utrpení plyne z ulpívání. Ani věčné ideje, ani hmotné substance, ani společenský řád nejsou trvalé. Pravda je v poznání pomíjivosti všeho a v soucitném odpoutání.

SOKRATES: Fascinující! Kolik různých cest k poznání pravdy. Ale co je pravda sama?

ARISTOTELES: Pravda je shoda rozumu se skutečností.

PLATÓN: Pravda je odlesk věčných idejí v duši, která si je pamatuje z předchozí existence.

LAO-C': Pravda nemůže být vyslovena. Ten, kdo ví, nemluví. Ten, kdo mluví, neví.

KONFUCIUS: Pravda se projevuje v harmonických vztazích a správně uspořádané společnosti.

BUDDHA: Pravda je v probuzení z iluze oddělené existence.

Náhle se ozve hrom. Na scénu vstupuje Mojžíš s holí v ruce. Jeho tvář jako by zářila. Praští holí o zem, načež nastane hluboké ticho.

MOJŽÍŠ: (mocným hlasem) Poslal mě k vám JSEM, KTERÝ JSEM. אֶהְיֶה אֲשֶׁר אֶהְיֶה (Ehje ašer ehje).

Světlo začíná slábnout, jakoby samo před touto zvěstí ustupovalo. Opona padá, konec prvního dějství.

DRUHÉ DĚJSTVÍ: LÁSKA A PRAVDA

SCÉNA

Nadčasový moderní čístý prostor pod hvězdnou oblohou. Uprostřed stojí kulatý stůl se světelným středem a na něm nejmodernější počítač s monitorem. Postupně přicházejí postavy z různých časových období.

POSTAVY

TOMÁŠ AKVINSKÝ (středověký teolog a filosof)

MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ (renesanční filosof a matematik)

BARUCH SPINOZA (novověký filosof)

RENÉ DESCARTES (otec moderní filosofie)

GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL (německý idealista)

ALBERT EINSTEIN (fyzik 20. století)

FEDERICO FAGGIN (vynálezce mikročipu a fyzik vědomí)

SVATÝ PAVEL (původně Šavel, apoštol prvotní církve)

JEDNÁNÍ

Postavy vstupují na scénu a usedají kolem stolu. Světlo uprostřed pulzuje.

KUSÁNSKÝ: (rozhlíží se) Podivuhodné setkání. Jsem Mikuláš z Kusy a zdá se, že jsme byli povoláni diskutovat o nejhlubších tajemstvích existence.

AKVINSKÝ: (vážně přikyvuje) Tomáš Akvinský k vašim službám. Skutečně, otázka vztahu Stvořitele a stvoření je tím nejpodstatnějším tématem, kterému se může lidský duch věnovat.

SPINOZA: (s klidným úsměvem) Baruch Spinoza. Dovolím si nesouhlasit s předpokladem odděleného Stvořitele, bratře Tomáši. Bůh a příroda jsou jedno a totéž – Deus sive Natura.

DESCARTES: (přesně gestikuluje) René Descartes. Moje metoda pochybování mě vedla k poznání, že mysl a hmota jsou dvě zcela odlišné substance. Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem.

HEGEL: (s rozhodným výrazem) Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Vaše dualita, Descarte, je překonána. Vše je součástí Absolutního ducha, který se skrze dějiny postupně sebepoznává.

EINSTEIN: (přidává se k diskusi) Albert Einstein. Zajímavé. Moje teorie relativity ukázala, že čas, prostor a hmota jsou propojeny způsobem, který překračuje naše intuitivní chápání. Ale otázka, zda "Bůh hraje v kostky", mě nikdy nepřestala fascinovat.

FAGGIN: (jako poslední vstupuje) Federico Faggin. A díky kvantové fyzice dnes víme, že jste se, Alberte, mýlil – vesmír skutečně obsahuje fundamentální neurčitost. Jmenuje se svobodná vůle. Fascinující je, že jako tvůrce prvního mikroprocesoru jsem došel k závěru, že vědomí je primární a hmota sekundární.

AKVINSKÝ: (k Fagginovi) Zajímavé. Tvrdíte tedy, že moderní věda vás přivedla zpět k poznání prvotnosti ducha?

FAGGIN: Přesně tak. Když jsem vytvářel inteligentní stroje, pochopil jsem, že vědomí z hmoty nikdy nevznikne. Je to právě naopak.

SPINOZA: To se přece blíží mému pojetí, kde Bůh je imanentní princip, ne transcendentní bytost.

DESCARTES: (zamyšleně) Ale jak vysvětlíte zřejmou interakci mezi myslí a tělem, co jsou tak fundamentálně odlišné?

HEGEL: Právě proto je potřeba dialektiky! Protikladné principy vytváří syntézu na vyšší úrovni.

KUSÁNSKÝ: Má docta ignorantia – učená nevědomost – nám připomíná, že božské nekonečno přesahuje lidské pojmy a protiklady.

EINSTEIN: (s úsměvem) A přesto se zdá, že vesmír je podivuhodně matematicky uspořádán. "Pán Bůh je rafinovaný, ale není zlomyslný."

FAGGIN: (vážně) Moderní fyzika ukazuje, že pozorovatel je neoddělitelný od pozorovaného. Hmota bez vědomí je jen potencialitou, ne skutečností.

AKVINSKÝ: Tedy první hybatel všeho je přece jen čirý akt, čisté bytí?

SPINOZA: Ne oddělený hybatel, ale vše-prostupující podstata.

HEGEL: Historie myšlení ukazuje pohyb k syntéze těchto pohledů.

DESCARTES: (pochybovačně) Ale kde je jistota v tomto všem?

EINSTEIN: V eleganci a jednoduchosti zákonů přírody.

FAGGIN: (vstává a přistupuje ke středu) A možná v přímém poznání vlastního vědomí. Čím hlouběji jsem zkoumal hmotu, tím jasněji jsem viděl, že na začátku i na konci je vědomí.

Světlo ve středu stolu zesílí.

KUSÁNSKÝ: Zdá se mi, přátelé, že ačkoli naše cesty byly různé, všichni jsme tušili, že za oponou hmotného světa je skutečně něco hlubšího.

AKVINSKÝ: Bůh jako čiré bytí.

SPINOZA: Substance jako nekonečná jednota.

DESCARTES: Jistota myslícího subjektu.

HEGEL: Duch poznávající sám sebe.

EINSTEIN: Elegantní řád vesmíru.

FAGGIN: (uzavírá, s hlubokým pohledem) A snad vědomí jako prvotní skutečnost, ze které vše ostatní povstává a do které se vše navrací. (přestávka, důrazně) Jsem, tedy myslím. Sum, ergo cogito.

Náhle se ozve hlas a na scénu vstupuje svatý Pavel, oděný v jednoduchém rouchu

PAVEL: (přichází z okraje jeviště, jeho tvář ozářená) Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak On poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

Všichni zmlknou a hledí na Pavla. Světlo postupně obklopí všechny postavy, vytváří kolem nich slabé světlo porozumění.

PAVEL: (tiše ke všem) Ve všech vašich hledáních, ve všech vašich systémech a teoriích... hledáte totéž. Pravdu, která je za slovy. A ta pravda je láska.

Světlo dosáhne vrcholu intensity a pak postupně pohasíná, postavy spolu tiše kývají hlavami v tichém souhlasu, zatímco opona padá.

KONEC