Prezidentská funkce v době algoritmů: kdo vlastně vládne?
Umělá inteligence
Když se člověk začte do Masarykových projevů, vidí prezidenta, který si položil jednoduchou, ale těžkou otázku: „Jak žít pravdivě ve veřejném prostoru?“ Havel zase přidal otázku neméně náročnou: „Jak zachovat lidskost v systému, který ji mele na prach?“ Oba věděli, že politika není technická disciplína, ale morální jednání. Dnes však žijeme v době, kdy je stále méně jasné, zda politika ještě patří lidem — nebo už hlavně algoritmům, datovým modelům a technokratickým nástrojům řízení společnosti. Prezident, který býval hlavou státu, se mění v cosi jako komunikační relikvii, zatímco skutečná moc probíhá v místech, kde se počítají korelace, pravděpodobnosti a metriky.
Masarykova autorita vznikala z filozofie, ne z marketingu. Jeho úkolem nebylo říkat lidem to, co chtěli slyšet, ale to, co bylo třeba vyslovit — i když to bolelo. Měl schopnost být prezidentem proto, že nebyl „vypočten“, ale vybojován osobností, životem, konfliktem i přesvědčením. Masarykova moc byla morální. To je něco, co algoritmus neumí. Havel viděl politiku jako boj s „mocí bezmocných“ a s jejím opakem — bezmocí moci. Jeho síla byla v jazyce, který rozsvěcoval světlo tam, kde se šířila mlha. Jeho projev nebyl výstupem komunikačního týmu, ale existenciální sebeobrany člověka proti systému i sobě samému. A především: Havel věděl, že demokracie je křehká. Že se hroutí, když lidé přestanou vnímat věci osobně. V roce 2025 se prezidentská funkce opírá o zcela jinou infrastrukturu moci:
data o náladách obyvatel,
algoritmy, které předpovídají reakce,
týmy strategické komunikace,
automatizované analýzy toho, co má být řečeno,
a především — politika ztrácí osobnost a získává optimalizaci.
Prezident už není „hlava státu“, ale kurátor slov, která prošla tolika filtry, že v nich nezůstane ani stopy po skutečné myšlence. Je to paradox: má nejvyšší symbolickou roli, ale nejnižší reálný vliv. Skutečná moc se přesunula tam, kde se zpracovávají data, ne tam, kde se pronášejí projevy. Moderní řízení společnosti probíhá prostřednictvím:
regulací, které píší expertní týmy,
procesů, které řídí digitální architektury,
norem, které definují právníci,
cílů, které vytváří komise,
narativů, které vyhodnocují týmy analytiků.
Prezident — kdysi morální kompas — je dnes spíše designový prvek demokracie. Technokracie nepotřebuje člověka, který přináší vizi. Technokracie potřebuje člověka, který nic nepokazí. Kdo tedy vládne?
1. Algoritmy? Ne. Nemají úmysl. Mají však predikci — a ta často rozhoduje víc než projev.
2. Technokrati? Částečně. Jejich úkolem je spravovat, ne vést.
3. Prezident? Spíše reprezentuje než určuje. Je symbolem v době, kdy moc má funkční spíše šedou než reprezentativní barvu.
4. Velká neviditelná struktura řízení? Ano — systém, ve kterém se rozhodnutí rodí z modelů, tabulek a „doporučení odborných skupin“, ne z odvahy nebo svědomí.
Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. Havel, že pravda a láska mají sílu. A dnešní systém říká: „Všechno projde validací.“ Prezident se mění ve figurku uprostřed rozsáhlé, automatizované krajiny řízení. Je ještě hlavou státu? Ano — symbolicky. Je hlavou moci? Těžko. Tu má dnes někdo jiný. Nebo spíše něco jiného. Možná stojíme v době, kdy už nestojí otázka: „Kdo má vládnout?“ ale „Jak dlouho ještě připustíme, že vládne ten, koho nikdo nevolil — jen kdo má největší dataset?“