K výročí Prvního nicejského koncilu

Nicejský koncil, první toho jména, byl svolán, jak název napovídá, do starověké Niceje, dnes Izniku, který leží na severozápadě Turecka. Hlavní význam koncilu je dvojí. Jednak zformuloval Nicejské vyznání víry, které dodnes používá značná část křesťanských církví, zatímco jiné užívají při bohoslužbách starší a stručnější Apoštolské vyznání. Zjednodušeně lze říci, že Nicejské vyznání preferují církve východní, zatímco katolíci a protestanti používají obojí, ale protestanti dávají přednost Apoštolskému vyznání. Druhý hlavní význam Nicejského koncilu tkví v tom, že stanovil závazné datum Velikonoc: Boží hod neboli Den vzkříšení musí připadat vždy na neděli, a to první neděli po prvním jarním úplňku. (Záležitost termínu Velikonoc je ovšem poněkud složitější, svoji roli hraje odlišnost gregoriánského a juliánského datování a vztah k židovskému kalendáři a židovskému svátku Pesach, ale to není hlavním tématem tohoto článku; něco málo k tomu uvedu níže.)

Přestože původní První nicejský koncil se konal v roce 325 od května do července, vzpomínkové setkání v dnešním Izniku bylo svoláno až na pátek 28. listopadu. Jeho součástí byla návštěva římského papeže Lva XIV. v Turecku jako hosta pořadatele oslav, konstantinopolského ekumenického patriarchy Bartoloměje I., který je vnímán coby formální hlava globálního pravoslavného společenství. Setkání u vykopávek starověkého kostela, kde se pravděpodobně koncil konal, se kromě konstantinopolského patriarchy a římského papeže zúčastnily bezmála tři desítky dalších vysokých duchovních z pravoslavných, orientálních pravoslavných, protestantských a anglikánské církve; přítomen byl i předseda Světové rady církví Jerry Pillay, pastor Sjednocené presbyterní církve v jižní Africe. Řekl: „Vyznávat nicejskou víru znamená přijmout poslání: poslání ztělesňovat pravdu, kterou vyznáváme svými činy. Nicea nám připomíná, že volání po spravedlnosti a jednotě je zvláště naléhavé v kontextu dnešního světa. Jak nicejská víra inspiruje hnutí za mír a smíření v nelehkých podmínkách? Žít nicejskou víru znamená převádět doktrínu do života učednictví. Víra Niceje není abstraktní formulí, ale žitou realitou,“ zdůraznil.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. pravil, že toto shromáždění není jen připomínkou historických událostí, ale potvrzením živé a nezlomné víry: „Nejsme zde shromážděni toliko proto, abychom si připomínali minulost. Jsme zde také proto, abychom vydali živé svědectví o stejné víře, kterou formulovali nicejští otcové. Vracíme se k tomuto prameni křesťanské víry, abychom se posunuli vpřed.“ Zastavil se také u významu slova vítězství, jak je chápáno optikou křesťanské víry. „Když padlý svět přemýšlí o vítězství, myslí na sílu a nadvládu. Ale jako křesťané máme povinnost uvažovat jinak. Paradoxně naším znamením vítězství je nepřemožitelný symbol Kříže. Na tomto místě skutečně slavíme vítězství, ale je to vítězství ne tohoto světa a ne to, které dává tento svět.“

Římský papež Lev XIV. Obrátil pozornost k otázce, která byla zásadní v roce 325 a stejně tak je klíčová i dnes: Kým je Ježíš Kristus osobně pro každého z nás. „Toto je obzvlášť důležité pro ty křesťany, kteří mají tendenci redukovat Ježíše Krista na charismatického vůdce či supermana, což je zkreslení končící nakonec smutkem a zmatením.“ Aktuálně se také postavil za myšlenku, že „musíme důrazně odmítnout používání náboženství k ospravedlnění válek, násilí nebo jakékoli formy fundamentalismu či fanatismu. Místo toho je zapotřebí jít cestou bratrského setkávání, dialogu a spolupráce.“

Osobní pohled

V rámci přípravy tohoto článku jsem se nemohl vyhnout otázce, jaký má pro mě osobně jako nedenominačního křesťana význam První nicejský koncil, především jeho výše zmíněné dva hlavní výstupy. Velikonoce slavím stejně jako všichni ostatní, v našem prostředí podle gregoriánského kalendáře a dle ustanovení koncilu. Jen si nemohu odpustit kritickou poznámku. Oddělení výpočtu data Velikonoc od židovského kalendáře, myšleno od termínu svátku Pesach, nejenže byla věcná chyba - dobu Ježíšovy oběti v Jeruzalémě nelze odtrhnout od data Pesachu -, ale byl to i projev dobové verze ne-li antisemitismu, tak antijudaismu, který je ovšem nebiblický (stejně jako řada dalších ustanovení postapoštolské církve). Výstižně to charakterizoval v roce 2019 Jürgen Bühler, prezident organizace Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém: „Zatímco v patnácté kapitole Skutků apoštolů židovská církev vyšla z hradeb svých tradic a postojů, aby přivítala a přijala pohanské křesťany, církev vzešlá z pohanů v Niceji nestoudně zapudila Židy z církve a příštím generacím odkázala nenávist vůči nim.“ Kdo mí zájem seznámit se s jeho brilantní argumentací na toto téma, tomu nabízím odkaz:

Pokud jde o druhý klíčový závěr koncilu, že totiž Ježíš Kristus byl plně Bohem a plně člověkem, s tím samozřejmě souhlasím, ale protože totéž učí Bible, která je pro mě ve věcech víry jedinou autoritou (nikoli názory koncilů, papežské apoštolské konstituce, jimiž vyhlašuje dogmata, listy, exhortace, encykliky apod.), mohu říci, že k tomu žádný koncil mít nemusím. Vše, co ke své víře potřebuji, najdu v Bibli. Chápu ale, že v době konání koncilu bylo nutné některé záležitosti týkající se církevního učení autoritativně deklarovat v rámci boje s kacířstvím. Kdybych byl římský katolík, musel bych pokorně přijmout rozhodnutí Kostnického koncilu, že Mistr Jan Hus byl kacíř, což je pro mě absolutně nepřijatelné. Budu-li srovnávat jeho učení s tím, co se píše v Bibli, dojdu nutně k názoru, že kacířem nebyl. Nanejvýš se mohl v některých záležitostech mýlit, ovšem ti, kdo ho za kacíře označili, se mýlili tisíckrát víc. Je otázka, jestli oni neměli být prohlášeni za kacíře. Ale o tom jsem psát nechtěl.

●

Volně podle webu Orthodox Times:

https://orthodoxtimes.com/pope-and-ecumenical-patriarch-commemorate-1700-years-since-first-ecumenical-council-at-nicaea-video/