Vánoce: Postřeh z Ukrajiny

Dnes je to jeho každodenní zkušenost. John Lennon sice ve slavné vánoční písni zpívá „War is over, if you want it“, volně: Válka skončí, když si to budete přát, problém ale je, že ruský uzurpátor si to nepřeje. V pondělí 22. prosince se Rusko pokusilo masivním útokem, do něhož bylo zapojeno 600 dronů a 30 raket, vyřadit ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Podle zpráv si útok vyžádal nejméně tři oběti na životech, mezi nimi byla i čtyřletá dívka. A ukrajinští věřící? Ti se o letošních Vánocích modlili, aby byl i ve válečné situaci Bůh přítomen.

Otec Perozzi působí ve městě Bila Cerkva. Také on měl stejné přání. Ještě před Vánocemi řekl: „Doufáme, že o těchto svátcích bude Bůh přítomen, že se nám dá poznat, i kdyby válka neskončila. Ale i když válka skončí, problémy budou přetrvávat, přijdou ekonomické potíže a anarchie.“ Popisuje všední realitu: „Den co den slyšíme o vojácích, kteří na frontě padli, každý den je někde poblíž pohřeb; se smrtí se setkáváme neustále. Každý den hrozí výpadky elektrického proudu. Někdy slavíme mši při svíčkách nebo při světle baterky, pokud se podaří ji předtím nabít.“ Vysvětluje, že úřady vypínají elektřinu ráno ve čtyři a zapínají v pět odpoledne. Ale i tak: někdy elektřina je, někdy není. Stejné je to s vodou. A s jídlem. Někdy ho lidé mají, jindy jsou o hladu.

Dovedeme si, zde v pokojné střední Evropě uprostřed naprostého materiálního dostatku, něco takového představit?

Kněz objasnil, že ceny rostou a lidé nevědí, co si počít. „Je zázrak, že vůbec dokážou žít – zvlášť uprchlíci z východu, kteří tu dnes bydlí. Vůbec nevím, jak přežívají.“ Zmínil ještě jednu křivdu, svým způsobem nepochopitelnou. Katolíci ve městě se scházejí k bohoslužbám v budově, kterou jim před desítkami let sebral komunistický stát. A dnes? „Teď musíme platit nájem za to, že se můžeme modlit v kostele, který nám byl ukraden. A každý rok musíme s ministerstvem kultury obnovovat smlouvu.“

Dlužno dodat, že katolíci, ať latinského či řeckého ritu, tvoří na Ukrajině menšinu, odhadovanou nanejvýš na deset procent populace. Země je z drtivé většiny pravoslavná.

Ačkoli otec Perozzi žije na Ukrajině dvě desetiletí, do města Bila Cerkva se přestěhoval teprve nedávno. Hned první den zažil ruský raketový útok a mohl porovnávat. „Hlavní rozdíl oproti Kyjevu je v tom, že v hlavním městě bývá většina střel zachycena, naproti tomu zatímco Bila Cerkva nemá tak dokonalý systém protivzdušné obrany, takže všechny rakety zasáhly cíl. Zřítila se čtyřpatrová budova, dva lidé byli zabiti, osm zraněno a několik dalších domů bylo poškozeno.“

Uvažoval někdy o odchodu?

Nikoli, protože nikdy neztratil ze zřetele důvod, proč jako duchovní slouží právě na Ukrajině. „To jediné, co si skutečně přeji, je, aby se Bůh zjevil v životě každého člověka, k němuž jsem byl poslán. Každý den se za ně, své farníky, modlím, aby se v každém z nich mohl Bůh znovu narodit, protože náš život tady je nesmírně zranitelný.“

Jedno svědectví z bezpočtu dalších. Stovek, tisíců, statisíců. Každodenní realita lidí v zemi, které byla válka vnucena a oni se musí s jejími důsledky vyrovnávat. Tak jak to jde. Potřebují naše pochopení, solidaritu, pomoc, podporu. Nikdo po nás nechce, abychom následovali příkladu otce Perozziho. Je to jeho rozhodnutí, jeho volba, jeho životní cesta, jeho poslání. Minimum, které může udělat každý z nás – a teď mám na mysli jistou množinu spoluobčanů, která se v následující části věty snad pozná -, je nevytvářet dojem, že máme jisté pochopení pro Putinovu agresi a o to menší pochopení pro Ukrajinu jako zemi této agresi čelící. Formuluji to takto proto, že po nedávném ustavení nové české vládní garnitury slyšíme i z nejvyšších míst v tomto směru velice prapodivná sdělení. A nejen sdělení.

●

Volně podle serveru Christian Today, odkaz:

https://www.christiantoday.com/news/ukrainian-christians-seek-god-in-their-fourth-war-torn-christmas