Stranický perspektivismus

Někdy, aby bylo možné pochopit druhého, je potřeba změnit perspektivu a pokusit se vidět svět jeho očima. Ne všechno je jen o logice a faktech. Názor druhého může být ovlivněn jedinečností jeho životní situace, jeho příběhem, jeho zkušeností. Pokud se díváme pouze na argumenty a jejich logické propojení, často nám uniká něco mnohem důležitějšího – neopakovatelnost jeho životního příběhu.

Pokládat něco nebo někoho za významnějšího není nic jiného než perspektivismus, případně nedostatek fantazie. Život každého tvora – a vlastně i jakéhokoliv biologického organismu, byť z našeho pohledu nevýznamného nebo ošklivého – je cenný a stojí za to se o něm dozvědět víc.

Představme si na chvíli, že máme podobnou schopnost jako Jiřík z pohádky, který ochutnal kousek úhoře určeného pro krále a získal tak dar rozumět řeči jiných organismů. Zaposlouchejme se do jejich rozhovorů. Přestože to dnes může znít jako blouznění, kdo ví, co nám věda brzy umožní.

Dialog dvou uhrů

Jedné ženě – ne příliš hezké ani ošklivé, ani mladé ani staré, možná člence TOP 09, možná Pirátů – se na obličeji objevily dva uhry. Jeden přímo na čele, vlevo nahoře, druhý trochu schovaný mezi vlasy. Nudili se, a tak ten na čele promluvil k tomu ukrytému:

„Jaké máš plány na zítřek?“

Ten mezi vlasy nebyl zrovna společenský, ale nechtěl být hrubý, a tak odpověděl:

„Zítra bych chtěl ještě trochu dozrát a pořídit si nahoře takovou malou čepičku. Vypadá to docela hezky a zabrání to předčasnému prasknutí.“

Uher na čele byl hovornější a zdálo se, že o něčem intenzivně přemýšlí.

„Závidím ti,“ říká. „Jsi pěkně umístěný. Ve vlasech si tě ta topka nebo pirátka hned nevšimne. Jakmile uvidí mě, vymáčkne mě nebo vytře ručníkem. Má zítra vystoupení na CNN Prima News u Tománkové a chce vypadat co nejlépe. Věříš na posmrtný život?“

Ten ve vlasech znejistěl. Tak důvěrná témata během krátkého rozhovoru nebývají obvyklá, zvlášť když se skoro neznají. Ale odpověděl:

„Nevím. Moc jsem o tom nepřemýšlel. Spíš řeším, jak při růstu nenarazit na vlas – mohl bych se propíchnout. Ale když se ptáš… záleží na tom, jestli jsi věřící. Věřící mají své nebe. To znamená, že když tě někdo vymáčkne, nějak netělesně se přeneseš do nebe, kde budeš existovat jako uher dál, s jinými uhry. Pokud tomu nevěříš, tak tě nic moc nečeká. Prostě tě vymáčknou, vytřou ručníkem, nalejou na tebe pitralon – a konec.“

Uher na čele se odmlčel. Po chvíli tiše řekl:

„Já pitralon nemám rád. Pálí a štípe. A i to vytření ručníkem musí být dost nepříjemné. Přál bych si abych mohl klidně dozrát, pak se trochu zanítit a prasknout.“

A zatímco si ti dva uhry takto povídali, topkařka nebo pirátka se probudila, podívala se do zrcadla – a zděsila se.

Dva uhry. Jeden na čele, druhý ve vlasech. A zrovna dnes, když má vystoupení u Tománkové. Co tomu řeknou moji voliči?

Vezme ručník a oba uhry vytře. Nejprve ten na čele, potom i ten ve vlasech. Ranky potře pitralonem a nakonec je zakryje make-upem. Ani ji nenapadne, že právě ukončila existenci dvou celkem milých uhrů, kteří měli své biologické, hormonální či jiné starosti. Jeden si chtěl vypěstovat čepičku. Druhý přemýšlel, zda přijde do nebe. A ona je vymáčkla, jako by o nic nešlo.

A pointa?

Podobných příběhů máme kolem sebe stovky. Není už načase podívat se na věci také z jiného úhlu pohledu – a nejen ze své stranické perspektivy? Všichni jsme přeci ze stejného těsta, i ty uhry. Máme stejné buňky, DNA, aminokyseliny, bílkoviny i tuky – tak proč se stále jen zraňovat a působit si příkoří?

Proč si neudělat z piety společný výlet obou komor místo na Tchaj-wan do Uherského Brodu autobusem? Vždyť i tam je pěkně – a není to tak daleko.