Grónsko ve stínu amerického orla
Osobní poznámka
Věru, že mi Donald Trump podmíněnou podporu jeho prezidentství nikterak neusnadňuje. Jeho nejnovějším výpadem vůči dánské Koruně se nůžky ještě více rozevřely.
Rozhodně jsem neměl v úmyslu psát na Štědrý den o politice. Leč řečeno volně s Martinem Lutherem: Píšu – a nemohu jinak. Pondělní (22. 12. dle SEČ) Trumpovo oznámení týkající se jmenování zvláštního vyslance pro Grónsko zní v kontextu jeho předchozích vyjádření zlověstně.
Ačkoli Trump byl na na síti Truth Social ještě relativně zdrženlivý, když napsal, že zvláštní vyslanec Jeff Landry „chápe, jak zásadní význam má Grónsko pro naši národní bezpečnost, a bude důrazně prosazovat zájmy naší země v oblasti bezpečnosti, ochrany a přežití našich spojenců, a vlastně celého světa“, samotný Landry, takto i guvernér Louisiany, si servítky nebral. Odpověděl: „Je mi ctí vám sloužit v této dobrovolné funkci s cílem učinit z Grónska součást Spojených států.“
Něco takového je jasným překročením červené linie, naprostá nehoráznost. Kde je tu elementární respekt k suverenitě jiného, nota bene spojeneckého státu? Čím se anexionistický apetit šéfa Bílého domu liší od neoimperialistických choutek šéfa Kremlu? U něj takováto politika nepřekvapí, u lídra svobodného světa je nepřijatelná.
Jednou je to Panama (budiž, tam vojenské angažmá USA ve vztahu k průplavu umožňuje smluvní ujednání), jindy Kanada, teď znovu Grónsko.
Prostý pozorovatel sledující tyto děje ve střední Evropě musí tento druh politického uvažování jednoznačně odmítnout, odsoudit. Skoro by se chtělo říci: to nám ty Vánoce pěkně začínají. Jak jsem naznačil v úvodu, podpora Trumpovy politiky je pro mě čím dál tím obtížnější. Nerad bych se dostal do bodu, kdy se ze mě stane otevřený antitrumpovec, jako z nedávno zesnulého exviceprezidenta Dicka Cheneyho. Nestanu-li se jím, pak jen Trumpovi navzdory. Wow! Jsou to ale paradoxy.